Po překročení velké vody zpět na pevninu jsme strávili zbytek dne po plážích ve snaze najít další kousky jantaru. Spoustu kamínků jsme si do hotelu donesli, ale žádný z nich po uschnutí nejevil ani vzdálenou podobnost hledanému zázraku. Cesta k jedné z pláží byla ale hodně dramatická, protože jsme museli jet asi deset kilometrů po štěrku. I s autem z půjčovny jsme se neodvážili jet rychleji než padesát kilometrů za hodinu. Místní se ale kolem nás často prohnali i stovkou, kamení a prach za nimi létal na všechny směry. A nešlo jen o stará auta, ale klidně i o vozy novějšího data.

Konec dne byl trochu zajímavější, ale zase jen náhodou. Dorazili jsme do malého zámečku, ve kterém jsme měli přespávat. Trochu jsme měli obavu, že se bude opakovat situace z lázeňského města dříve. Naštěstí princeznovské bylo sídlo jen zvenčí, ačkoliv nakonec jsme zjistili, že naše postel je proležená.

Ale to není to hlavní. Při ubytování nás paní domácí upozornila, že jsme dorazili zrovna ve správný den. V nedalekém kulturním domě se měla pořádat tradiční slavnost. Po krátké dešťové spršce jsme se tedy vydali za zvuky hudby. Místní už se sešli v místnosti, kde zpívali tradiční písně, oblečení v krásných krojích. Odnesli jsme si odsud zajímavý zážitek.