Když jsme ráno rozhrnuli závěsy, čekala nás modrá obloha a ještě lepší téměř letní předpověď. Shodou okolností jsem se oblékla také celá do modré barvy, jediné co mi to rušilo, byly křiklavé oranžové boty. Aspoň mě záchranáři podle nich najdou, pokud mi někde budou viset packy nahoru Seběhli jsme na parkoviště a vydali se jednosměrkami směrem na Cortinu.

Kličkovali jsme a Dušan mi radil odbočit doprava, ale já si při včerejší procházce všimla zkratky kolem kostela, a tak jsem se jí vydala. Po odbočení jsme se úzkou uličkou pod kostlelem nechtěně dostali na místní bleší trhy, kde prodávali koberce, fajfky či staré vojenské vybavení. Místní běhali mezi stánky, a já si to suverénně mířila kolem nich. Pořád jsem doufala, že přes toto parkoviště projedu. Nakonec jsem se dostala k výjezdu, ale ten byl zahrazený policejním autem, musela jsem chtě nechtě auto otočit a projet znovu mezi stánky. Jenže úzká ulička už byla zahrazená zákazem vjezdu, který tam musel dát někdo chvíli potom, co jsem projela. Nakonec jsme odbočili do toho prava, co říkal Dušan poprvé

Cestou na Cortinu jsme viděli krásný východ slunce, který trošku zpozdil obrovský masiv, a tak i po osmé hodině jsme mohli zažít ten krásný okamžik, kdy se první sluneční paprsky přehoupnou přes hřeben hor a začnou postupně osvětlovat kousek po kousku údolí pod ním. Aby té romantiky nebylo málo, nad Cinque Torri byl vidět měsíc téměř v úplňku a s vycházející sluncem z protější strany kouzlil úžasné pohledy. (lepsi foto nemam)

Za necelou hodinu, kdy jsme po cestě potkali vrtulník stahující dřevo z lesů, jsme dorazili na místo výjezdu lanovky, která nám měla pomoci se zdoláním prvních výškových metrů. Nasedli jsme na první lanovku, ve které jsme se poučení z předchozích dnů poctivě namazali opalovacím krémem. Zanedlouho nás čekalo krátké přeběhnutí na druhou lanovku, ze které jsme se vydali zdolat několik stovek výškových metrů až k jezeru Coldai.

Vyrazili jsme svižným krokem až jsme se dostali k chatě na úpatí hory. Čekal nás kamenitý výstup plný serpentýnek a kamenných překážek. Na začátku jsme měli hodně sil, a tak jsme využili několika poměrně strmých zkratek, abychom si urychlili cestu nahoru. Poslední velmi prudká zkratka nás zafuněla natolik, že nás předběhli turisti, kteří šli delší a pomalejší serpentýnou, proto jsme se dál rozhodli pokračovat po standardní cestě, protože zkratky už nepřinášely žádný benefit. Cestou jsme se několikrát zastavili, abychom se rozhlédli po krásném výhledu do okolí.

Dorazili jsme až k vrcholové chatě, kde k jezeru zbývalo ještě pár metrů freestylovou cestou. Abyste měli představu co tím myslím, když byste si představili chodbičky v termitišti vedoucí do kopce, přerušované občas poházenými kameny, tak tak nějak vypadala cesta posledních pár metrů k jezeru. Každý šel prostě podle svého a snažil se v bludišti cestiček najít tu nejoptimálnější. Po cestě jsme ještě narazili na horskou studánku s průzračnou vodou na občerstvení.

Nahoře nás čekal krásný výhled na modrozelené jezero a v dálce panorama téměř celých Dolomit. Míst, kde jsme strávili několik posledních dní – viděli jsme masiv Sella Rondy, Sasso Luongo i Marmoladu z netradiční strany. Výhled byl ještě podtržen rozhledem do údolí a pohledem na město Alleghe s jeho jezerem. Seběhli jsme dolů k jezeru Coldai, jehož voda byla neuvěřitelně teplá. Čekala jsem, že jezero ve 2150 metrech bude studené, proto mě ani nenapadlo si vzít s sebou plavky. Bohužel na vymýšlení nějakého jiného způsobu, jak se vykoupat, tam s námi bylo moc dalších lidí. Škoda.

Vybírala jsem si skalní a kamenité cesty a úzké průrvy na sestup k jezeru, ale šla jsem takhle sama. Dušan suše prohlásil, že není žádnej kamzík a že jde okolo. Na ferratu ho asi nedostanu. Mě prosté kamzíkování baví. No o to víc času jsem pak měla na kochání se okolní přírodou, než za mnou tím svým obcházení dorazil. Při jednom takovém čekání jsem trošku znejistěla, jestli ta hora, kterou jsem tenkrát z dálky viděla byl Coldai. Nacházeli jsme se v údolí mezi Coldai a Civettou. Trochu mě ale ještě rozhodil svoji plošinou Monte Pelmo. Ten mi ale moc do cele skládačky nehrál. Musela jsem rozklíčovat svoji lásku k hoře Coldai. Postupně jsem podle tvaru a zbarvení Pelmo vyloučila. Ale pak jsem nevěděla, co s těmi dvěma. Když jsem si představila, že jsem se na ni koukala včera směrem z passa Giau, došlo mi, že moje zamilovaní bude totiž trošku složitější. Jde totiž rovnou o zakoukání se do dvou hor zároveň, jedna plošší část patří Coldai a druhá příkřejší Civettě. Společně vytváří naprosto dokonalou horu, dokonalý pár Coldai a Civetta.

V údolí mezi mýma dvěma nejoblíbenějšíma horama, které spojuje jezero ve tvaru srdce, jsme strávili krásné „doodpoledne“. Bylo by to skoro na pohádku, kdy se Coldai bezmezně zamiloval do Civetty, chtěl jí navěky projevit své hluboké city a daroval jí tajně své srdce v podobě horského jezera. Jelikož jejich láska byla tajná, tak tvar srdce byl vidět pouze, když se Civetta podívala směrem ke svému milovanému Coldai. (to jsem si ted samozřejmě cele vymyslela, ale to srdce tam z pohledu Civetty opravdu je )

Sluníčko krásně svítilo a já neodolala a proletěla jsem se trošku po okolí s dronem. Pomalu jsme se chystali k odchodu, abychom stihli poslední lanovky do údolí a před odchodem jsem si vyměnila kšiltovky – černou za moji novou žlutou. Bylo to nejlepší rozhodnutí. Celou cestu nahoru jsem si pekla hlavu v černé, ale žlutá samozřejmě nepohlcuje tolik tepla, tak jsem v ní měla parádní komfort na kamenitou cestu zpět. Že mě to nenapadlo dřív. Ale znáte to, když je někdo zamilovaný a slyší jen toužebně volání, rozum jde stranou.

Cesta dolů nám dala docela zabrat, po kamenech se nešlo nejlíp a spousta z nich byla uvolněných, a tak jsme museli dávat velký pozor, abychom žádný neskopli dolů na turisty pod námi. Když mluvím o turistech, Coldai s Civettou budou velmi oblíbené mezi místními, protože jsme v davech, které se řítili nahoru, slyšeli téměř výhradně italštinu – to jsme si pak potvrdili i na parkovišti, na kterém stály jen italské poznávací značky.

Po cestě do hotelu jsme jeli zase přes passo Falzarego, kde jsme potkali davy na motorkách a kolech. Konečně jsem se dočkala a na silnicích jsem viděla velké množství Ducatek. Do té doby jich tu bylo opravdu málo, ani to nevypadalo, že bysme byli v jejich rodné Itálii. Asi se konečně Italové rozhodli oprášit své Ducati po pracovním týdnu plném zanedbávání a šli svoje miláčky trošku provětrat a dopřát jim špetku sluníčka. Viděla jsem Monstříky dokonce i ve výročních edicích, krásné Panigale 2019-2020, a dokonce i nového Streetfightera (nahatá Panigale), ze kterého jsem měla na fotkách smíšené pocity, ale naživo je to velice zajímavý stroj a ten zvuk…

Dnešní krásný letní italský den jsme zakončili výbornou kopečkovou zmrzlinou. Zítra nás čeká cesta zpět a v pondělí návrat do pracovní reality. Snad se sem ještě vrátíme.

Sbalili jsme kufry, protože naposledy měníme hotel. Vyrazili jsme pryč po snídani, čekala nás zhruba hodinová cesta na místo. Bohužel provoz na silnici byl velmi hustý a na odbočku k Tre Cime jsme přijeli se značným zpožděním. Jelikož odbočkou s námi začaly odbočovat všechny auta jak před námi tak za námi, moc se mi nelíbilo, že dnešní krásný den strávíme v tlačenicích s ostatními turisty. Ale už jsme byli skoro na místě, a tak jsme se rozhodli držet původního plánu. Posledních několik kilometrů jsme poskakovali do kopce, který byl lemován auty na obou stranách všude, kde se dalo alespoň slušně zastavit. Už dopředu jsme se rozhodli, že dáme hříšné peníze za parkoviště nahoře před turistickou cestou, proto jsme parkování po cestě neřešili, stejně moc nebylo kam zastavit.

Příkladem divokých turistu snažících se zaparkovat, kde se dá, byl německý Mercedes GLS, který zaparkoval do prudkého rygolu u silnice. Když ale viděl, kde stojí rozhodl se odjet a málem se mu celé auto převrátilo. Naštěstí to vybalancoval, ale i tak vyjížděl s autem a přední kolo měl ve vzduchu minimálně půl metru nad zemí. Byla to opravdu divočina. Šouravým krokem jsme se propracovali asi po hodině jízdy ke spásně vyhlížené odbočce doleva, jenže po odbočení jsme se dozvěděli, že parkoviště nahoře jsou všechna plná a dál po silnici už byl zákaz vjezdu. To bylo necelých 9:30 ráno. Turistické peklo. Rozhodli jsme se, že nechceme strávit den jako na Václaváku, kde bychom se táhli s milionem turistů po stezkách až ke slavným Tre Cime. Utekli jsme pryč. Zbaběle.

Zastavili jsme po několika minutách jízdy, abychom se rozhodli, co s dnešním dnem – bohužel jsme záložní plán neměli a značná část dopoledne byla pryč. Nebyli jsme ale jediní, kdo se rozhodli odjet a tak byl provoz v okolí hustý ve všech směrech. To, co by nás lákalo ještě vidět bylo na druhé straně Dolomit a trávit další hodiny v hustém provozu se nám vůbec nechtělo. Bylo by to naprosto zbytečné a hlavně veliká škoda promarnit takto krásné počasí – nikde ani obláčku jen modro. Proto jsme zvolili nejbližší zajímavé místo za Cortinou, kde by snad mohlo byt méně turistu a menší blázinec.

Naší novou destinaci bylo Passo Giau – už když jsme se ale blížili serpentýnkami nahoru bylo podle odstavných parkovišť jasvé, že turisti (moře turistů) jsou dnes všude. Bylo to asi dané tím, že byl opravdu krásný den po dlouhé době, a tak si asi spousta lidi udělala prodloužený víkend. Na silnici jsme potkali nejvíc motorkářů za celou dobu, užívajíc ideálního počasí a krásných zatáček. Co bylo ale zvláštní, že spousta z nich na mě mávala a zdravila (nezávisle několik skupinek) – snad vytušili ze bych se taky projela, hned. Možná by ale byli zklamání, protože bych měla zájem jen o jejich stroj a je bych nechala čekat u krajnice, než se vrátím. Muhehe.

Dorazili jsme na passo a byli jsme rádi, že jsme našli volné parkovací místo. Vyrazili jsme na pěší cestu mezi dvěma průsmyky. Překvapivě s námi šlo několik skupinek lidí, ale postupně jak se terén zhoršoval, jejich počet se zmenšoval. Přelezli jsme spousty kamenitých překážek v příkrém svahu. Odměnou nám byly krásné pohledy do obou údolí mezi průsmyky. V dálce jsme mohli vidět i moji oblíbenou horu Coldai (třeba se na ni někdy podívám). Strávili jsme tu docela dost času, kochajíc se krásnými výhledy, nastávajíc atmosféru Dolomit bez davů a užívajíc si krásné teplo a ticho. Viděli jsme tu kvést krásné barevné kytičky (nebudu machrovat s jejich jmény, protože je neznám). A na jednom úseku cesty jsme viděli vyhřívat se desítky krásných motýlů, soukromě jsme si ji nazvali motýlí stezkou.

Když jsme se vrátili zpět na Giau, měli jsme ještě čas, a tak jsme se vydali na opačnou stranu do kamenitého labyrintu pod horou Ra Gusela. Skákání a zdolávání kamenů mě vždycky bavilo, takže jsem moc nešla po značené cestě, ale vytvářela jsem si svoji vlastní. Když jsem občas vylezla na opravdu veliký balvan, otevřel se mi vždy krásný výhled do okolí. Bavily by mě moc ferraty, jenže Dušan by do nich se mnou nešel. V labyrintu bylo opět krásné horské ticho, občas bzučící čmelák či včelka nebo vzdáleně brumlající motorky zdolávající serpentýny.

Po cestě zpátky do Cortiny jsme si užili se spoustou motorkářů a cyklistů serpentýny dolů. Bohužel však od rozcestí na Cortinu se na silnici objevil tricet centimetrů široký „had“ / pás, kterým silničáři opravovali silnici po celé délce cesty do města. Bohužel však tato oprava byla velmi nešikovně provedena, jejíž povrch byl pokazde trochu jiný (jednou vyboulený, propadlý nebo s ostrými přechody) a nebezpečně křižoval serpentýny. Zrovna jsem říkala Dušanovi, že pro motorkáře je ta cesta velmi nebezpečná, kdy za několik chvil poté vyjel motorkář ze serpentýny, had mu rozhodil kolo a málem motorku položil před auto před námi (naštěstí se mu to podařilo mistrně vybalancovat). Nikde na cestě nebylo žádné varování…

Dole v Cortině jsme neodolali a zašli si na naší první italskou zmrzlinu. Já si dala jahodovou a pistáciovou, Dušan čokoládovou a straciatellu – vzájemně jsme si je ochutnali a museli uznat, že všechny příchutě byly moc dobré. Takže zítra jestli někde narazíme na cukrárnu, tak určitě neodoláme a dáme si další kopečky. Večer po ubytování se v novém hotelu jsme se ještě šli projit k místnímu jezeru, kde nám po cestě dělala společnost hravá veverka.

Za námi je další krásný den v Dolomitech. Zítra nás čeká poslední – musíme pečlivě vybrat, kam se ještě všude podíváme.

Za chvilku jsme už dýchali čerstvý vzduch ve více než 2900 metrech. I přes početnou skupinku turistů nás ohromilo krásné ticho. Byli jsme trochu překvapení vrstvou čerstvě napadeného sněhu. Ale ono to bylo jasné, protože večer v údolí pršelo, takže tady padal sníh. Bylo ale nádherně. I když byl všude sníh, krásně svítilo sluníčko a nefoukal vítr, takže bylo neskutečné teplo (8 stupňů bylo na parkovišti). Nevzala jsem si ani čepici a to už je co říct. Výhled do okolí přímo ze zastávky byl neskutečný. Viděli jsme krásně celé Dolomity. Teda až na Marmoladu, se kterou máme asi trošku komplikovaný italský vztah. Takže v době, kdy se všechny vršky pyšnily a honosily svou krásou, ukazujíc ji všem na obdiv, Marmolada dělala drahoty a pokoušela se mimikry splynout s mrakem, který kolem ní letěl. Foto níže je vypovídající.

Cílem naší cesty byla chata na Piz Boe a krásny výhled z ní. Vydali jsme se trošku brodíc se sněhem po cestě, na níž jsme dělali první stopy, než jsme došli do prošlapaných uliček od turistů, kteří stihli úplně první lanovku. Šli jsme po kamenech pokrytých sněhem a zejména při sestupu k první chatě to nepříjemně klouzalo. Pak nás čekala krásná planina, ze které byl pěkný výhled na vnitřní masiv Sella Rondy. Zanedlouho nás čekaly první serpentýnky, ve kterých jsme měli vystoupat to, co jsme sklesali. Šlo se hezky a při pomyšlení na své výkony v předchozích dnech jsem měla radost, protože jsme svým tempem doháněli a předbíhali turisty, a ani se i přes stoupání nezadýchali.

Dorazili jsme až k úpatí Piz Boe, kdy začala být cesta náročnější a sníh ji komplikoval. Když jsme se rozhlídli okolo po ostatních turistech, museli jsme zhodnotit, že na výstup nemáme úplně nejlepší vybavení. Máme sice dobré pohorky, ale ve strmém svahu to na sněhu klouže. Téměř všichni měli hůlky, někteří i hřeby na botech, aby se jim dobře lezlo. O kousek dál postávali obdobně vybavení němečtí turisti jako my, kteří když nás zahlédli, přišli se pobavit, jestli to nahoru zkusíme nebo ne. Chtěli jsme to zkusit, oni to vzdali a otočili to zpět k lanovce. Dušan si však již v tu dobu nasadil brouka do hlavy, že jedna věc je to vyšplhat ale druhá slézt, a tak začal vždy, když jsme narazili na těžší úsek, lamentovat.

Nejdříve nás čekaly na skále lana a ocelové stoupáky, které jsme hravě překonali. Za touto skalou mělo být místo rozhodnutí, jestli jít dál nebo ne. Mě se šlo překvapivě moc hezky a cesta sněhem mě bavila. Ale Dušan začal váhat. Když jsme měli za sebou více než dvě třetiny výstupu nahoru, cesta se výrazně zhoršila a člověk spíše lezl po čtyřech, než-li šel, Dušan se rozhodl nepokračovat. Sama jsem samozřejmě nešla, jsme tam dva a když někdo nemá z něčeho dobrý pocit, respektuju to (i když zkusila jsem ho přemluvit- byla to velká škoda to vzdát takhle těsně před vrcholem).

Otočili jsme se a opravdu jsme se místy ne moc kontrolovaně klouzali dolů, ale i přesto si myslím, že bychom výstup a následně sestup zvládli. Za odměnu dostal Dušan ode mě pár sněhových koulí za krk. Musíme na příště dokoupit vybavení, rádi bychom se sem oba vrátili. Protože nechat se zaskočit podruhé by byla ostuda. Cestou zpět nás i přes nedokončený výstup čekaly perfektní výhledy a krásná panoramata. Postavila jsem si malého sněhuláka a dala ho na okraj skály, aby si taky mohl užít krásný výhled. Zanedlouho potom jsme si všimli, že se u něj začali fotit ostatní turisti. Po cestě jsem si ještě vyšvihla jednoho andělíčka na památku a už jsme se skoro blížili k lanovce zpět. Užili jsme si ještě krásné výhledy na serpentýny vedoucí k Passo Pordoi a vyrazili dolů, abychom ještě využili maximálně krásného odpoledne.

Po cestě zpět do Arabby jsem si užívala krásné serpentýnky dolů, když jsem dojela dva velmi pomalu jedoucí Italy. Chtěla jsem je předjet před jednou serpentýnou, vše jsem si bezpečně naplánovala, tak abych byla rychle před nimi, ale… když jsem vyrazila, začal mě Ital přede mnou blokovat a dostali jsme se do velmi nepříjemné situace. Oba jsme vjížděli zároveň do serpentýny, a když jsem se chtěla vrátit zpět za něj, zabrzdil a zablokoval mě v ní. Samozřejmě pak z protisměru vyjíždělo auto, a tak jsme se téměř všichni tři zastavili a zablokovali cestu. Prostě ach jo. Kdyby mě nechal, vše bylo v pořádku ale takhle jsme se všichni zbytečně ohrozili. Proste naprosto zbytečně (i z mé strany). Na dalším úseku (dlouhém a přehledném) jsem ho předjela, abych si mohla aspoň trošku užít zbytek krásných serpentýn do Arabby. Samozřejmě mě pak po cestě vytroubil a problikal. Raději no comment. Obecně italský styl řízení auta je velmi zvláštní.

Trochu rozhozena nepříjemným zážitkem ze serpentýny jsme dorazili k lanovce na Cinque Torri. Po krátkém výjezdu jsme se dostali do krásného skalního města plného horolezců. Obešli jsme si kolečko po červené značce. Sluníčko stále krásně svítilo a my jsme se jím při ťapání nechali vyhřívat. Na konci stezky, která vedla dokola jsme opět dorazili k zákopové časti z první světové války, kdy jsme vystoupali úzkou uličkou tesanou do skály. Stále bylo ještě relativně dost času, a tak jsme se rozhodli pro další výlet.

Vystoupali jsme několik zatáček na Passo Falzarego, ze kterého jsme lanovkou z roku 1861 (kabina ale vypadala z 60. let dvacátého století) vystoupali na horu Lagazuoi. Byli jsme opět ohromeni krásným výhledem. Vylezli jsme na nejvyšší vrcholek masivu, kde se nám otevřely další krásné pohledy. Nakonec jsme ještě sestoupali trochu níž a vlezli do tunelu, který vykopali vojáci opět za první světové války. Úzké chodbičky jsme si museli osvětlovat čelovkami a já si musela sundat batoh, protože bych některými místy neprolezla. Připomněla jsem si, jak moc mi chybí jeskyně. Dušan měl v Dolomitech jednu ponornou vytipovanou, ale abychom se jednou zachovali jako dospěláci a né děti, museli jsme se oba shodnout, že pod vlivem událostí prudkých dešťů a sesuvů půdy v Dolomitech raději do jeskyně nepolezem.

Byl to nádherný den plný dolomitských krás, které provázelo po celý den sluníčko v doprovodu s azurovou oblohou. Z minulých potemnělých a dešťových dní jsme ale dnes zapomněli na jednu důležitou věc. Že horské sluníčko zejména v kombinaci se sněhem dokáže pořádně opálit. Samozřejmě jsme se ráno nenamazali. Krémy byly bezpečně schované v kufru na hotelu. Takže když byste mě teď viděli, tak byste se smáli. Celý obličej červený jen dva bílé fleky okolo očí, které zůstaly chráněné brýlemi. Takže vypadám jak typický lyžař vracející se z hor. Nyní oceňuji roušky, které zakrývají většinu obličeje. Nebude se mi tak nikdo moct po cestě smát. Jen když člověk pod nimi funí horky vzduch, spálený obličej docela bolí.

Plán na zítra, jak ochránit obličej před sluníčkem je jasný: obléknu kšiltovku, nasadím sluneční brýle a zbytek červeného obličeje zakryju rouškou. A bude

Plán na dopoledne byl jasný, vyrazit lanovkou, která měla včera technické problémy, na Marmoladu. Ráno když jsme rozdělali dřevěné okenice nás ale čekalo nemilé překvapení – hustý déšť a mlha. Koukli jsme na webkamery na Marmolade a bohužel jsme viděli jen bilo, které bylo přerušované proužky padajícího sněhu. Situaci jsme zkontrolovali ještě po snídani a bylo to pořád stejne. Bohužel ani hodinová předpověď nebyla moc pozitivní a tak jsme se sbalili a vyrazili pryč. Marmoláda nás prostě odmítla, tak jak by řekli horolezci.

Chtěli jsme tomu ujet a doufali jsme, že počasí se po cestě umoudří. Vyrazili jsme tedy směrem k Passu Falzarego, kde jsme se chtěli nechat vyvézt nahoru lanovkou, a pak něco okolo pochodit. Projeli jsme hezké serpentýnky kolem hradu až téměř na vrchol, ale počasí se moc nezměnilo. Viděli jsme pekne vystavěný viadukt , na kterém leželo posledních několik serpentýn k passu. A dokonce tu mají krásný kamenný tunel, kterým vede serpentýna číslo 14. Takže tunel Falzarego se zařadil v oblíbenosti hned za tunel Serai, možná se s ním dělí o první příčku. Na nejvyšším bodě průsmyku, jsme bohužel museli zkonstatovat, že vůbec nic nevidíme a museli jsme tedy pokračovat dál cestou směrem k Brunecku.

Po sklesání serpentýn jsme v dálce viděli trochu sluníčka, které ale prosvítalo směrem pryč z Dolomit, nad nimi visely husté tmavé mraky s deštěm. Takže jak jsem v úvodu zpívala tu píseň o slunečnicích, tak i právě my jsme se otočili za sluncem a vydali se jeho směrem, doufajíc, že se počasí nad Dolomity umoudří. Skončili jsme až na lanovce na Kronplatz, kterou jsme chtěli využít jako výhledově místo, které by nám napovědět, kam se vydat.

Po výjezdu lanovkou jsme se dostali na krásně prosluněný plácek, ze kterého ale nebylo vůbec Dolomity vidět pod těžkými tmavými mračny. Naopak oblačnost s krásnými bílými beránky a pěkným výhledem byla jen směrem do údolí k Bruneku. Chvíli jsme nahoře počkali a vyhřívali si záda při pozorování startujících paraglidistů. Obešli jsme tu placku dokola a museli přehodnotit svoje dnešní plány. Sluníčko nás vábilo, i když to znamenalo opustit Dolomity. A tak jsme se rozhodli podívat se na pyramidy. Dolomitům jsme ponechali chladné deštivé mlhavé počasí.

Sjeli jsme dolů a vydali se směrem k Earth Pyramids of Platten. Po několika kilometrech jsme se dostali na docela plné parkoviště, které svědčilo o turistické oblíbenosti místa. Přehodila jsem boty a vyrazili jsme do kopce. Vyšli jsme poměrně svižným tempem, kde jsme předběhli téměř všechny turisty do kopce. Ano, potřebovali jsme si trošku zvednout sebevědomí, že na tom nejsme zase tak špatně, a tak jsme proběhli stále stoupající poměrně pěknou cestou až k pyramidám.

Z obrázků, co mi ukazoval Dušan, jsem myslela, že se jedná o skalní útvar, ale když jsme se dostali blíže bylo jasné, že tu dochází k vodní a větrné erozi, při níž vznikají tyto zvláštní útvary. Nahoře leží těžký kamen chránící kamenitou pudu pod sebou jež pak vytvoří „pyramidy / houby / falické přírodní objekty“. Procházka mezi těmito útvary nebyla samozřejmě možná, protože z toho měl člověk pocit, že i jedno špatné fouknutí by mohlo celé objekty poškodit – takový chatrný domeček z karet. I po cestě zpátky jsme si užili teplého a slunečného počasí. To už bylo odpoledne a když jsme se podívali směrem k Dolomitům, začaly se některé části protrhávat.

Rozhodli jsme se vrátit a třeba ještě něco uvidět. Po cestě jsme kufry vyložili v novém hotelu a vydali se směrem na passo Valparola nahoře se oblačnost protrhávala, ale stejně jsme museli kvůli přeháňkám a studeném větru obléct bundy. Vydali jsme se po červené, rozbahněnými cestami směrem dolů. Šli jsme kolem „hromady“ spadaných kamenů, když jsme uslyšeli zvláštní pískání. Rozhlédla jsme se a viděla tři relativně velké hnědá zvířata – ukázala jsem je Dušanovi a on se na ně podíval objektivem foťáku. Myslela jsem podle zvuku, že to jsou orlové – o to víc jsme po přizoomnutí byli překvapení, když jsme v hledáčku uviděli tři bobry a jednoho na hlídce. Byli ale velmi rychlí, a tak máme jen dvě rozmazané fotky. Co mě ale překvapilo, byla jejich velikost asi jako půlka Safiry. Chvíli jsme váhali, jestli to nejsou přerostlí syslové, ale při úprku je prozradil placatý ocas. Italští bobři už si mysleli, že budou mít k podvečeru klid, protože nikde žádní turisti nebyli, jen dva Češi, kteří je vyrušili ze sněmu.

Pokračovali jsme rozbahněnou cestou přes bystřinky dolů až jsme dorazili k našemu oblíbenému swampišti (co by to bylo za dovolenou, abychom ani jednou nenarazili na bažinku). Snažíc se ji přeskočit suchou nohou to dopadlo dle očekávání – při jednom skoku mi to sklouzlo, a pak jsem měla sexy zabahněné nohy až téměř po kolena. Naštěstí mám výborné boty, a tak jsem téměř v suchu mohla pokračovat dal.

Cílem naší večerní procházky byly staré zákopy z první světové války. Upřímně nemám tyto místa vůbec ráda, protože mám vždy niterní potřebu si představit co tu vojáci zažívali, jak jim bylo, a co cítili – takový obrovsky nával emocí, které tu trápily stovky nebo tisíce lidí… Nemám je ráda, ale někdy je dobré je vidět, vidět tu realitu a pocítit tu nesmyslnost války. Žádnou fotku nepřiložím, protože tahle místa už z principu nefotím. Nechápu totiž turisty, jako například když jsme byli na plážích v Normandii, kde se vylodilo a umřelo tisíce vojáků, jak pak někdo může přijít, vyfotit si to, chlubit se tím kde byl, a nedej bože si udělat na takovém miste selfie. To, že tam člověk je, by mělo byt o pokoře, pietě a prožití. Ale změňme téma.

Zákopy byly velmi zachovalé, nahromaděné valy z kamenů, které byly na opravdu strategickém miste, kde jen odvážlivec by zkusil vybíhat do prudkého kopce. Bylo zde zachováno i zázemí v podobě malých přízemních domečků štábu, nemocnice, kuchyň. Dokonce tu bylo i místo zpevněné dřevěnými kulány, kudy se dalo projít, část opevnění byla pobořená a zpevněná příčníky, kudy jsme museli opatrně prolézt abychom nic nepoškodili. Pro představu si můžete vybavit scény z filmu 1917.

Cesta zpátky už byla mírnější, mračna se začaly rozpouštět a odkrývat nám krásné, do té doby schované výhledy do údolí na obou stranách passa. Jelikož už bylo pozdě, měli jsme docela hlad a moje zabahněné oblečení potřebovalo okamžitý zásah „pračky“, vydali jsme se zpět do hotelu, doufajíc že zítřek nám přinese už konečně krásné italské počasí.

Vyrazili jsme za deset devět a z kopce nasadili svižnější tempo, abychom stihli včas první výjezd lanovky, vzali jsme to zkratkou přes les a na místě jsme byli s dvouminutovou rezervou. Co nás už na první pohled zarazilo, že tu různě postávali turisti a lanovka vypadala zavřeně. Počkali jsme chvíli, a když se na prodejně lístků objevila paní prodávající Dušan se šel zeptat, co se děje. Špatnou zprávou bylo, že druhá část lanovky má nějaké technické problémy a nedokážou odhadnout, jak dlouho oprava potrvá.

Jelikož mělo být dopoledne krásně slunečné, nechtěli jsme ho trávit postáváním před lanovkou a čekáním na snad dobré zprávy o opravě lanovky, a tak jsme se rozhodli vydat zpět do hotelu a vydat se na jiné místo. Čekalo nás vyběhnutí kopečku k hotelu – které mě zahřálo u srdce, protože to z mé strany nebyla taková tragédie jako včera – šla jsem ho krásně svižný krokem i přes ty všechny vrstvy a teplo jaké mi bylo. Před hotelem jsme se převlékli a jeli na včera zavřené Passo Fedaia. To už v noci otevřeli a mělo byt průjezdné.

Krátce jsme se zastavili nahoře u Lago di Fedaia a koukali na krásnou bílou Marmoladu a doufali, že snad zítra se povede výjezd až nahoru. Profrčeli jsme serpentýnami přes Canazei až zpět na Passo Sella. Cílem mělo byt skalní město a možná i výjezd na Sassolungo. Počasí pořád přálo a Dušan se chtěl jet projet lanovkou. Proto jako první přisel výjezd na Sassolungo.

Když jsme přicházeli blíž, uviděli jsme maličkaté roztomilé bílé kabinky. Nejdříve jsme mysleli, že jsou pro jednoho, ale podle toho co jsme se dočetli na ceduli se tam vejdou až tři pasažéři. Vystáli jsme krátkou frontu, a čím víc se blížili k nástupu, tak tím víc jsme tušili, jak šílené bude nastoupit dovnitř. Přišla na nás řada dřív, než jsme si to mohli rozmyslet. To už si nás do startovacích pozic ustavili dva pánové – stáli jsme chvíli na značkách, já blíž k prvnímu nástupu a Dušan o tři metry dál, aby mohl nastoupit jako druhý. Kabinka se přibližovala a pán na mě německy zakřičel: „nicht springen, grif halten“ – no rychlostí blesku mi hlavou skočilo, že vůbec netuším, co je springen ale halten je držet takže se proste budu držet toho madla co vidím a nastoupím. Jenže opravdu čas nebyl. Pán se rozeběhl a ukazoval, že já mám běžet taky. Tak jsem se rozběhla, chytla držáku, naskočila a asi za vteřinu naskočil i Dušan. A pak už jen borec zabouchl dveře, zajistil je zvenku a my jeli nahoru. No v kabině mi Dušan řekl, že springen je skákat. No tak jsem svůj první nástup zvládla napůl, ale jeli jsme bez úhony dál.

Kabinky se pomalinku pohybovaly nahoru a my pod sebou viděli turisty, před kterými jsme smekali klobouky. To co my jsme pohodlně jeli lanovkou, oni šlapali do kopce. Když jsme se blížili k vrchní stanici, začalo nám docházet, že i výstup bude drsný, protože kabinky vlastně nebrzdily a jely plynule dal. Blížil se náš čas. Nahoře borec otevřel zadní zajištěné dveře a první vystupoval Dušan, já se posunula za ním, ze vyskočím, ale ještě než jsem stihla udělat krok, další borec strčil ruku do kabiny, čapl mě za bundu a vytáhl ven. Samozřejmě jsme se oba při výstupu praštili a dalo nám trosku práci vybalancovat přechod z pohybu do zastavení, ale stáli jsme na zemi. První jízda byla za námi.

Když jsme vylezli z lanovky a se podívali kolem sebe, uviděli jsme první italský sníh. Na vrcholu jsem nasadila čepici a oblékli jsme bundy. Sníh začal trošku potávat, a tak to místy klouzalo. Neodolala jsem a postavila jsem si malého sněhuláka a s Dušanem jsme se koulovali. Popošli jsme dolu na vyhlídku, ale zrovna přicházel černý mrak, a tak jsme nahoře strávili jen chvíli, dokud bylo něco vidět. Cesta zpátky byla obdobná té nahoru s rozdílem, že jsme věděli, co dělat. Myslím, že by s výstupem měli něco udělat – například by bylo určitě lepší, kdyby měli v kabince třeba propadávací podlahu, kdybyste pak dopadli do nádoby třeba plné marshmallounů – takový dopad do napuflovanych bonbónů bude krásně měkoučký a ne tak brutální jako vytržení rukou z pohodové jízdy kabinkou.

Naplánovali jsme si ještě na stejném místě procházku skalním městem Citta dei Sassi, kde jsme potkali spoustu horolezců a několik velmi odvážných cyklistů, kteří tu spíše zabloudili, než že by sem jeli cíleně. Cesta byla totiž kámen na kameni a člověk musel spíše různě prolézat a skoro kamenolezet, aby se někam dostal. Nad hlavou nám lítal velmi často záchranářský vrtulník, snad úrazy, ke kterým letěl, nebyly moc vážně. Příjemná téměř slunečná procházka s krásnými výhledy nám přehoupla den přes jeho půlku.

Prohrávali jsme si s myšlenkou nějakého dalšího výjezdu lanovkou, ale tak jak říkala předpověď, začaly se honit mračna a mírně poprchat. Dokonce cestou na Passo Gardena nám mírně padal sníh. Na Gardeně jsme zastavili a vyběhli kopeček pro lepší rozhled nad serpentýnami, které brázdily motorkářské gangy a užívali si relativně volných zatáček. Vytáhla jsem i drona a trochu se nad nimi proletěla, ale zase se začalo velmi rychle ochlazovat a spustil studeny severák, tak jsme utekli do tepla auta.

Vydali jsme se na poslední místo dnešního odpoledne, kamenné údolí Serai di Sottoguda. Po cestě ve vesnici Caprile jsme museli dát netradičně přednost rozeběhlému stádu asi stovky ovci, které trochu komplikovalo dopravu. Nestačila jsem je ale vyfotit, protože jsme nestáli úplně na bezpečném místa a tak jsme raději pokračovali dál do kaňonu. Po zaparkování jsme se vydali značenou trasou, ale nedošli jsme daleko. Tak jako v minulých dnech jsme se dostali k zákazové značce pro pěší turisty do kaňonu. Opět vodní živel řádil a vymlel části stezky a podemlel skálu, takže tam nebylo bezpečné jít. Původně jsme mysleli, že bychom to zkusili z druhé strany, ale když jsme po cestě zastavili u tunelu Serai (mého oblibeneho), tak při pohledu dolů do údolí bylo jasné, proč je stezka uzavřená. Moc z ni totiž nezbylo, všude bylo bahno, stržené břehy a balvany.

Večer jsme se ještě vydali podívat se na západ slunce na Passo Fedaia, kdy jsem si zacala pohrávat s myšlenkou na zdolání hory Coldai, kterou jsme po cestě znovu zahlédli. Jen mám respekt vůči těm stovkám metrů, které bychom museli vystoupat k Lago di Coldai. No uvidíme. Jinak zítra má na Marmolade sněžit (řikal Dušan), tak nevím nevím, jestli se tam vůbec podíváme.

Po snídani a pobalení všech věcí v hotelu, jelikož nás čekal přesun do jiného hotelu, jsme se vydali směr Seceda. Bohužel jsme letos neměli moc šancí a času (znáte to, výmluvy), abychom dostatečně natrénovali kopečky, proto jsme se rozhodli k nákupu SuperSummer skipassu na lanovky. Na místě jsme trošku bloudili než jsme našli pokladnu, ale pak už stačilo vystát frontu v rouškách a dvoumetrových rozestupech. Pán na pokladně nás překvapil angličtinou. Doposud musel spíš Dušan mluvit německy. K lístkům jsme dostali i šáloroušku jako pozornost, a pak už jen stačilo počkat si na kabinku, která nas vyveze nahoru na horu Seceda.

Koronavirus má i jeden pozitivní efekt. Nikdo se na vás nikde netlačí, takže dříve přeplněné kabinky byly dnes výhradně soukromou záležitosti, kdy přirozeně každý respektoval, že co skupinka, to jedna kabinka. Užili jsme si tedy soukromý výstup k první zastávce. Mířili jsme ale do mraku, trošku jsme váhali zda-li dnešní rozhodnutí bylo to správné. Na přestupu nás už čekala jedna velká kabina, se kterou máme smíšené zážitky z Mont Blancu, kde nás do kabiny pěchovali jako do dobytčáku. Tady však situace pod vlivem koronaviru byla jiná. Nechali nastoupit velmi malé množství lidí, aby byla dodržena všechna pravidla a tak i poslední stoupání lanovkou bylo spíše pohodlnou soukromou vyjížďku.

Když jsme vystoupili, čekala nás mrakomlha. Nebylo vůbec nic vidět. Oběma nám proletělo hlavou, jestli se neotočit a nejet někam jinam, ale my se jen tak nevzdáváme. Rozhodli jsme se vyrazit v mlze na značenou vyhlídku, která byla několik desítek výškových metru nad námi. Situace se ale neměnila. Pořád nebylo nic vidět. Napadlo mě využít drona a zkusit s ním vyletět nad mrak abychom se podívali jaká je situace. Ale dron i ve výšce přes 120 metru porad viděl bílo. Jediné co rozbíjelo bílou mlžnou omáčku bylo vzdálené cinkání zvonů pasoucích se krav.

Ostatní turisti z bíla okolo byli taky smutní, a tak když viděli že máme drona, ptali se nás jestli je situace nahoře lepší. Ještě jsme tomu dali šanci a popošli kousek směrem k druhé lanovce. Tady lítal někdo s trochu větším dronem než máme my a byl stejně neúspěšný jako my. Naštěstí po několika desítkách minut začalo náhle mraky prokukovat sluníčko a vzdáleně byla dokonce vidět prosvítat modrá obloha. Ještě nějakou dobu jsme čekali a najednou foukl příznivý vítr a začal odhalovat vršky Sass Rigais a Furchetta.

Pošli jsme kousek k lavičce, kam jsme si odložili věci a pozorovali krásnou hru větru mraku a slunce, kteří postupně odhalovali údolí před námi a střídavě schovávali jejich vršky. Mrak se opřel do severní části masivu a líně se převaloval přes jeho okraj. Udělali jsme pár fotek a rozhodli se hravého počasí využít a sešlapat svahem dolů pár kilometrů ke dvěma skalám co jsme viděli v dálce.

Sestup byl místy velmi nepříjemný, takže kdyby se člověk nechtěně rozběhl, myslím že by jeho nohy musely kmitat stejně rychle jak to je u kreslených postaviček a v okamžiku zastavení by nad hlavou počítal hvězdičky nebo ptáčky. Dušan to po cesté jednou vyzkoušel kdy jsem slyšela jen těžké žuchnutí a pak šustící skluz dolů. No zasmála jsem se mu. Nešlo s námi ani moc lidí, ale byla zde spousta pejskařů. Takže jsme si posteskli po Safákovi, ale při představě, že by ten náš zbabělec měl nastoupit do lanovkové kabinky jsme s úsměvem tuhle myšlenku zahnali. Ale určíte by se jí tu líbilo.

Sestoupili jsme stovky výškových metru dolů a postupně se nám měnily rozhledy do krajiny před námi, ale vršky Sella Rondy a Passo Sella se Sassolungo byly zahalené v mračnech, a tak jsme viděli jen jejich hrubé rysy a náznaky obrovských kamenných masivů. Cestou jsme se museli vyhýbat rozbahněným stezkám, které tu zůstaly od vydaných dešťů. Nakonec jsme kopec seběhli docela rychle až ke dvou kamenným solitérům Pieralongia, u kterých jsme se pomazlili s horskými oslíky.

Cekala nás cesta zpět a s ní několik set metrů dlouhý vystup. Rozhodli jsme se raději zajít si víc kilometru a mít mírnější výstup než se rozběhnout napřímo zpět do strmého kopce. Tady jsem vyzkoušela, jak jsem na tom se svoji kondici bídně. Sice jsem táhla na zádech relativně těžký batoh ale i tak jsem se musela při výstupu spoustu krát zastavit. No a abych to nemela tak těžký tak jsem si po cestě nasbírala do batohu ještě nějakou další zátěž v podobě nekolika kamenů. Zafunění jsme dorazili na místo stanice lanovky. Už bylo docela dost hodin a ukazovalo se ze se předpověď začíná vyplňovat.

Naráz se výrazně ochladilo a než jsme dojeli kabinkami do startovní stanice, začalo pršet.
Nasedli jsme do auta a druhy plánovaný výjezd lanovkou na Alpe di Siusi jsme museli zavrhnout kvůli počasí. Rozhodli jsme se zajet do nového hotelu v Malga Ciapella u Marmolady. Cestou nás potkalo opravdu velké ochlazení kdy teplota z příjemných 16 stupňů výrazně spadla ke 4 stupňům a déšť se proměnil v krupobití. Byli jsme rádi že sedíme v teple v autě.

Nejkratší cestou nám mel byt přejezd Passo Fedaia, ale bohužel nahoře nás cekalo nemilé překvapení. Na silnici byl opět kvůli dešťům zátaras. Bohužel na tuto značku jsme narazili až u Lago di Fedaia – nikde po cestě nahoru nebyla o neprůjezdnosti ani zmínka. To jsme byli od hotelu pouhé 4 kilometry. Nezbylo nám noc jiného, než se otočit a zajet si dalších několik desítek kilometrů přes Arabbu. Po cestě jsme potkali krásné do kamene tesané tunely, kde mi učaroval zejména ten delší z nich jménem Serai. Jsou to pro mě takové průjezdné skalnaté jeskyně. Bohužel večer při příjezdu do hotelu se výrazně rozpršelo, a tak jsme už nic zajímavého nepodnikli. Bydlíme ale pod Marmoladou, jejíž modrý ledovec jsme včera krátce zahlédli takže snad zítra budeme mít jasný program.

To jsme ale ještě vůbec nevěděli, jak moc v noci pršelo, a jak nám to ovlivní náš den. Z hotelu jsme vyrazili na nás opravdu velmi pozdě. Ale nebylo moc kam spěchat. V tom upršeném počasí se mi moc nechtělo jezdit po serpentynkach a tak me Dušan i přes počáteční brblání začal navigovat hlavní cestou. Stěrače svištěly naplno a my se napojili na hlavní silnici směr Cortina – místo, které jsme vytipovali, ze by mělo byt z celých Dolomit dnes nejlepší na počasí, s největší pravděpodobností sluníčka. Za necelý kilometr jsme se dostali k řece, kterou jsme slyšeli v hotelu a se zděšením jsme sledovali její divokou hladinu, která se rozlila z koryta a stoupala tak vysoko, že ty největší vlny olizovaly mostní pilíře v jejich nejvyšším bode nad vodou. Lokální záplavy.

Po chvilce jízdy nás předjelo nekolikatero spechajicich blikajicich hasicu, které jsme následně potkali na spoustě míst, když se snažili zkrotit vodní živel. Dolomity dešťovou nadílku nestačili vstřebat, a tak ji pustily v podobě zdivocelych prudkých rek smerem do údolích. Razili jsme si to cestou zpět k hranicím, kde jsme v protisměru litovali Italy vracející se domu, kteří stáli v nehybně několik desítek kilometrů dlouhé koloně. I my jsme místy museli trošku hopsat ale jinak cesta rychlými hlavními silnicemi utíkala rychle. Na jednom místě nás pobavilo vtipné křížení tunelu, kdy v jednom miste vyústily celkem tři tunely, které uprostřed spojil kruhový objezd – elegantní řešení místo stavěni složité křižovatky pod zemí. A když už mluvím o tunelech: upřímně se bavíme jejich značením. Protože tunel o celkové délce 7 metru, který bychom u nás označili jako most či nadjezd si v Itálii vyslouží značku a honosné označení tunel.

Po cestě nás na silnici trápila voda a potkali jsme spoustu hasičů a silničářů snažících se situaci na silnici spravit. Blížili jsme se ke kruhovém objezdu směr Cortina, ale příjezdová cesta ze severu byla uzavřena, kvůli dešťům. To jsme opravdu nečekali. Zastavili jsme na nejbližším parkovišti a našli další a delší cestu do Cortiny přes Sexten. Cas jsme měli, a jinou variantu než Cortinu ne, a tak jsme pokračovali v cestě. Porad pršelo.

Popojeli jsme ještě nějakých pár kilometrů, když se nad námi z čistá jasna zacala protrhávat obloha a déšť ustal. Dušan se rychle zorientoval v mapě a vybral nejbližší zajímavé místo, kam bychom jsme se mohli vydat na procházku. Bylo by zbytečné přijít o krátké okno pěkného počasí. Zvolil procházku, která byla téměř po naší cestě, a tak jsme zanedlouho zastavili kousek za vesničku Moos a vydali se na cestu.

V batohu jsem nesla i dvě nepromokavé bundy (tu svoji Dusan rano hrdinně odmítl, aby za ni byl později velmi vděčný ;)) a kšiltovky, počasí se nedalo moc předvídat a mohlo zase začít kdykoliv pršet. Vydali jsme se z parkoviště směr k chatě Rifugio Fondo Valle, kde jsme si chtěli trosku protáhnout nohy a snad i něco vyfotit a možná snad konečně vidět nějaké pěkné horské štíty. Cesta byla rovinná a konečně jsme na ni téměř sami, potkávali jsme jen turisty s velkým T, kteří se zdraví a usměji když se potkají s dalším Turistou. Takže se nám oproti včerejšku trošku ulevilo.

Na cestě všude prystela voda tvořící potůčky a říčky v místech kde byste jejich proudy nehledali. Naše cílová chata byla nedaleko a po několika metrech vyšlo dokonce sluníčko. Rozhodla jsem se proto vyvěrat trosku drona. Bohužel let nemel dlouhého trvání, protože se k nam velmi rychle přihnal tmavý mrak, ze kterého zacalo prudce pršet. Sotva jsme si stihli obléci na již navlhle oblečení nepromokavé bundy. Pro jistotu jelikož pršelo hodně intenzivně, jsem si nahodila pláštěnku i na batoh. Dorazili jsme k chatě a koukali jak se u štítu honí mračna a jak zase prší. Mohlo by to byt krásné místo, kdyby jen počasí trosku vyšlo.

Po cestě zpátky jsem si ještě uvědomila ze mi ke štěstí chybí ještě jedna věc- rukavice – jak pršelo, tak dest byl opravdu velmi studený a odhalené prsty mi zacaly prochládat… a nebo ze by to bylo tím, ze jsem ve studené vodě po cestě zpět lovila dolomitske kamínky?

Po oklepání mokrého kožichu jsme sedli jsme zpět do auta a vydali se konečně směrem na Cortinu. Alternativně jsme měli jet přes Padolu, a pak se napojit směrem na hlavní silnici. Po cestě plné serpentynek jsem musela s lítostí zhodnotit, že podvozek škody Octavie není příliš vhodný pro sportovnější průjezd zatáček a ze se spis chová jako houpající se parník valící a zvejkajíci kolečka v zatáčkách. A tak jsem chtě nechte musela trosku změnit jízdní styl.

Konečné jsme sklesali do vesnice Auronzo di Cadore – vesnice byla nnekonečně dlouhá, po cestě jsme minuli zakázovou značku s označením silnice S38 – ta měla vést na Cortinu – ale statečně jsme pokračovali spolu s ostatními dal. Bohužel po dvou kilometrech nás čekal policejní zátaras otáčející veškerou dopravu zpět – tudy se do Cortiny taky nedostaneme. Deste způsobily značné škody, takové které uzavřely mnoho silnic. Zacali jsme se cítit trosku v pasti, protože když jsme se vydali posledním možným a rozumným směrem na Cortinu (už tak to byla neskutečná zajížďka), potkali jsme další zakázkovou značku. Vidina, ze pojedeme zpátky po stejné silnici domu se nám moc nelíbila, a tak Dusan koukl znovu do mapy a vymyslel divokou návratovou cestu, která měla znamenat zhruba 60 km cesty a trvat něco přes hodinu.

Uz jsem byla popravdě trošku znavena těmi nekončícími vesnicemi, a tak jsem se v duchu těšila na jejich konec a snad volnou horskou silnici. Dočkala jsem se, odměnou mi byla asi stovka ostrých horských serpentin, protože z cesty 60 km / 1 hodina se stala cesta více než 100 km a 4 hodiny

Abych to uz trosku zkrátila projeli jsme cestou do hotelu ssnd celými Dolomity ( naše cesta je tady –  https://mapy.cz/s/nupefojega moc se nám nesmějte, bohuzel moc jiných variant kvůli četným uzavírkám nebylo). V podvečer se ale oblačnost začala protrhavat a odměnou za strasti za volantem nám byly dechberoucí vyhledy a neskutečně fotogenický zapad slunce.

Po ceste jsem se zamilovala do jedné zajímavé tvarované hory Monte Coldai – za mě nejkrásnější hora Dolomit, třeba se k ni ještě dostaneme někdy trosku blíž. Do hotelu jsme dorazili za tmy, a s obrovskou únavou po téměř desetihodinové cestě za volantem, kdy jsme se prostě v Dolomitech ztratili.

Přiložené fotky, které jsem nafotila, jsou jen malou ochutnávkou krás, které jsme dnes viděli, a kterymi se nas snažily Dolomity uplatit protože do Cortiny jsme dnes vůbec nedorazili. Dušan však ve svém fotaku skrývá daleko hezčí poklady než jsou ty moje. Takže se bude na co těšit

Tak mala ochutnávka tady:

Každopádně dnes nastal ten dlouho vytoužený den, a opravdu tak, jak když si závislák dopřeje po dlouhé době svoji další dávku drogy, tak i v nás se rozlil pocit uspokojení maximální pohody a touhy po poznání co s námi takhle neznámá dávka v podobě italských Dolomitů udělá.

Naše dovolená začala už v úterý, když jsme si byli na brněnském letišti půjčit nás nový koráb, tentokrát černá škoda Octavie kombi, která nás bude provázet po týden a kousek na našich cestách. Našim autům přece jen tolik nevěříme a tak jsme je nechali odpočívat doma v garáži a na zahradě aby nabrali síly na další dennodenní cestování do Jihlavy. Poslední týden v práci byl asi jako vždy velmi náročný ale směřoval k sobotním ránu, kdy jsme ještě ve tmě sedli do auta a vyrazili vstříc dálkám.

Pár kilometrů za barákem jsme potkali srnčí miminko, které zmateně postávalo na silnici. Samozřejmě jsme zastavili a dopřáli mu čas si rozmyslet kam to vlastně chce jít. Zhasla jsem světla na poziční a to umožnilo malému srnčeti možnost zvolit si směr úniku ze silnice. Co ho ale chudáka rozhodilo, kdy najednou rachotící motor vypl kvůli start/stop funkci. V tu ránu ztuhlo a nevědělo kam dál. Pak se ho chudinku zmocnila panika a úprkem odběhlo pryč. Samozřejmě start stop jsem po té vypnula (obecne ho povazuju za zbytecnost) a navic nechci stresovat další zvířátka a raději jim dopřeju  pohodlného rozhodování než vystrašených úprků před divnou plechovou černou krabicí, která hrozivě řve a před útokem znenadání ztichne, aby ho mohla sežrat.

Po cestě v Kuřimi jsme potkali párek policajtů, kteří lifrovali nějakého chudáka v aute. Auta na blikačky, takže nebylo nic vidět a policajti si tam běhají v klidu v černém bez vest – dostali ode mě plné dálkové do očí páč bez nich bych nějakého srazila. (premyslela jsem i nad trubkou ale po třetí ráno se mi nechtělo budit místní sidliste). Trosku mě zvedli adrenalin v krvi a zároveň mi tím pomohli si vzpomenout co nám ještě chybí. Ano druhá vesta.

V Brně jsme to vzali rozkopaným centrem kolem Vaňkovky, které se nám malém stalo osudným, když nějaký vtipálek odstranil značící kužel a já tak malém najela do propasti s šalinovýma kolejema. Naštěstí jsem docela dobře vycvičená v nouzovém brzdění a tak jsem včas zastavila. Takže i brzdy jsme ještě před vyjetim za hranice vyzkoušeli. Vše funguje jak má.

Cesta na hranice byla velmi rychlá – první plánovaná zastávka byla v Břeclavi na dotankování. Po zastavení u stojanu a protažení všech paciček, na nás začali pokřikovat pravděpodobně vínem posílení Moraváci a začali vyzpěvovat odrhávačky jak jsou krásný ty naše moravský holky. Takže s úsměvem na tváři a s dokoupenou druhou vestou, kvůli rakusakum jsme se vydali přes hranice. Očekávali jsme na hranicích kontrolu ale to nejstrašlivější co jsme po cestě potkali byla břeclavská věznice s ostnatým drátem – takže ani jsme si nevšimli a byli jsme v Rakousku.

První věc, která nas okamžitě upozornila na to ze jsme v jiném státě byla červená blikající světla nad obzorem, která nám na chvíli dovolila se přesunout o sto let dal do nějakého scifi filmu… červená světla samozřejmé patřila k rakouským vetrnikovym farmám. Jen v noci si člověk uvědomí kolik jich vlastně je a ze dokonce vytváří nová červená poblikávající souhvězdí.

Rakousko jsme po dálnici frčeli co nám maximální povolena rychlost dovolila, kdy se spotřebou jsme se dostali na 4,5 litru. Počasí vypadalo krásně za Vídni jsme si užili hezký východ slunce a pomalu se blížili ke Gratzu u kterého nás přivítaly duhy – to už ale značilo, ze někde prší. Dokonce v jednu chvili jsme jeli poměrně vysoko, ze okolo nás všude byly krásné bílé mraky, kdy se mi do hlavy vkradl zajímavý pocit. Letos jsme poprvé po dlouhé době nikam neletěli a tak když jsme my nemohli za krásnými načechranými mráčky tak bílé obláčky museli proste za námi, abychom si vynahradit chybějící let.

Po ceste jsem mela takový zajímavý myšlenkový pochod o Britney Spears – jasny zrovna mě která tyhle věci neřeší napadla věc o Britney… proto jsem začala přemyslet jak jsem k tomu vlastně došla. Pohybovali jsme se v oblasti plne bad (=lázní) a měli naladěné nějaké lokální rádio. Jelikož němčinou nevládnu a jen vždy zachytím nějaké slovo zarazilo mě když moderátor v radiu mluvil o spa (a četl to opravdu jako spa) – vím ze Němci ale sp čtou jako šp třeba jako ve slovu špílen (hrát si) proto jsem se zamyslela jestli by to nemělo být spíš špa jako poněmčené slovo… a začala jsem hledat příklady kdy by to Němci mohli číst jako sp ne jako šp a dostala jsem se k Britney Spears, kterou nečtou jako Špírs ale Spírs – no děs…

Blížili jsme se k hranicím Itálie, kde jsme na základě velmi dobře rady natankovali plnou (opravdu rozdíl byl více než 40 centů oproti Italii). A mířili k hranicím. To už byl za volantem Dušan a tak jsem spěšně hledala podepsaná prohlášení ohledně koronaviru které měli na italských hranicích chtít. Kromě kolony a domečku s okenice v barvách italské vlajky nás nikdo nečekal ani nekontroloval. Takže jsme byli zhruba po osmi hodinách cesty téměř na miste.

Začalo se ale mráčkovat a tak jsme bohužel neviděli žádné z impozantní vršku Dolomitů, které nás měly uvitat krátce po vstupu do země. A tak zahalené kopečky a jejich štíty jsme si mohli zatím jen představovat. Po krátké zajíždce jsme se vrátili k našemu prvnímu zastaveni u Toblacher See, kde jsme bohužel po cestě museli oba zkonstatovat ze máme neskutečně ztuhlé nohy. Nahodili jsme lepší boty a šli trosku poťapat k jezeru a kouknout se na dolomitové údolí před nim. Jezero bylo ale cele zakalené a rozbahněné. No a potkali jsme se s první velkou vlnou turistů. Mrkli jsme do mapy a rozhodli se vydat k druhému snad tentokrát průzračnějšímu jezeru Lago di Braies.

Už od místa kdy jsme sjeli z hlavní cesty bylo znát ze jedeme do turistického velmi oblíbeného místa kdy jsme nahoru stoupali v koloně. Na horním parkovišti se nám podařilo na 100 metrech ušetřit 4 eura za parkování (nejbližší parkování bylo za drsných 10 euro) to o těch 100 metru dal už jen za 6 euro… byli jsme celí nadšení ze se někam po dlouhe dobe podíváme a trochu pochodíme popadli batoh a vyrazili. Po cestě nám zacalo docházet ze jsme v aute zapomněli rousky, naštěstí jsem si batoh doma připravila dobře a vzpomněla jsem si ze dvoje mam schované v kapse. Ano i venku jsme museli mít rousky protože jsme se blížili do pekelné turistické dálnice… na našich posledních dovolených – Švédsko, Pobaltí, Skotsko jsme byli zvyklí se potkávat s minimem lidi ale tohle byl masakr… zlaté severské klidné státy, kdy jsme to byli jen my a příroda a ticho…

Samozřejmě kromě centra se suvenýry a nekonečných front turistu čekajících hladově na jidlo jsme potkali přeplněné lavičky tisknoucích se turistů a selfie dělající snad všechny vekove generace. Utekli jsme lehce největšímu davu a vydali se cestou okolo jezera.

Jezero bylo tentokrát krásně průzračné schované pod kamenným štítem, jehož špičku jsme ale ani jednou nezahledli protože byla schovaná v mraku. Cesta když odmyslíme davy byla příjemná. Jen v pulce ni jsme se nechali překvapit jako naprosto turisti amatéři. Už z dálky bylo jasné ze je velké riziko ze bude pršet presto v euforii jsme popadli batoh aniž bychom do něj dali nepromokavou bundu a nebo aspoň kšiltovku. Takže nás cele nepřipravené déšť zaskočil. Celkem pěkná sprška nás okamžitě proměnila v chodící vodníky, jediným útočištěm se nám stal strom, pod jehož hustými větvemi jsme našli schovku jako dva choulejici se zajíci ve své jamce. Takže druhou půlku cesty jsme šli zmáčení a zabalení do rousky, jejíž zafunění na nám dávalo zabrat ve dvou serpentýnách schodů. Na jezeře byla možnost si půjčit lodičku ale představa krásné romantické projížďky se nám rozplynula když jsme si uvědomili ze bysme v mokré lodi seděli celí mokří a honicí se mraky by nám ještě určitě nadělil dalších pár kapek k dobru aby slovo mokrost a promačenost nabylo toho správného vyznamu.

Dokončili jsme okruh a spěšně sedli do auta, protože zacalo zase trošku poprchat. Měli jsme v plánu ještě dvě vyhlídky, ty jsme ale kvůli počasí zavrhli a tak posledním bodem byl serpentynkovy průjezd sedle s cílem podívat se na výhledy a kostelík ve Santa Magdalene. Už na začátku cesty nás provázela průtrž mračen, která byla pravidelně přerušovaná průjezdy četnými tunely. Přání aby se aspoň na chvíli vyjasnit se nám po celé cestě sedlem nesplnila, spíše naopak. Takže jsme si jen mohli představovat úžasné výhledy které tam za pěkného počasí musí být. Seprentynkovymi průjezdy širokými tak na jedno max jednou pul auta jsme potkali autobus. Naštěstí v místě kde se nám ho podařilo objet, představa ze bysme se za nim táhli několik desítek kilometrů se nám nezamlouvala. A tak jsme bez výhledu schovaní v mrakomlze projeli spoustou zajímavých klikatých cest, kdy cílem byl uz večerní příjezd do hotelu.

U hotelu jsme uz parkovali ve velmi prudkém dešti kdy jen několikametrový přechod na recepci znamenal velmi promáčené oblečení. A od te doby prsi. Předpověď na zítřek není moc jina než na dnešek ale snad se nám podaří najít nějaké pěkné místo bez deště.

Minulou neděli jsme brzo ráno sedli na letadlo. Cestou na letiště jste mohli potkat docela vtipnou dvojku: Dušan zápasil s letištním vozíkem, na kterém měl naložené tři kufry a zabalené snídaňové balíčky z hotelu. Ty balancovaly na vršku hromady, takže se snažil koordinovaně-nekoordinovanými pohyby celou tu šílenou stavbu řídit a mě – kráčející blondýnu – s jedním malým kufrem a batůžkem na zádech. Do něj jsme nacpali plyšového medvěda pro Simonku, který se tam ale celý nevešel, a tak se mu vědoucně pohupovala velká růžová hlava při každém mém kroku. Ano vzbudili jsme zájem ostatních cestujících na letišti. Při odletu jsme zamávali skotské krajině, pak se za námi opět magicky uzavřela neprodyšná oblačná deka, takže jsme z letadla už nezahlédli ani píď země Skotské.

Po přistání v Praze nám vypadly kufry mezi prvními čtyřmi, takže jsme se mohli jít vydat hledat stříbrného pežota do parkovacího domu. Hmmm… zapomněli jsme patro, na kterém parkujeme, natož abychom si vzpomněli na přesné místo. Nakonec po chvíli vzpomínání jsem ale auto trefila napoprvé Bylo ale vidět, že dovolená zafungovala a my jsme přijeli správně vygumovaní. Trošku výzva byla držet se vpravo, nějak jsem si na tu levou zvykla a strany se mi vždycky pletly, takže jsem si najížděla i u nás po Britsku. Ale v tu dobu ještě Praha spala, takže jsem nikde nezpůsobila žádnou pohromu. Čekala nás ještě jedna zastávka u mě v práci, kde jsme museli vyzvednout tři týdny čekajícího červeného oře.

Už z dálky, když jsem se k autu blížila, tak se mi na něm už něco nezdálo. A když jsem se k němu každým krokem přibližovala, viděla jsem, že má nová odlehčená kola, světla byla vyměněná za špičkové LED světlomety a lak zdobily dva rychlé pruhy. Okamžitě se mi na tváři vykreslil úsměv od ucha k uchu, protože jsem si představila kolegy, kteří mi takto auto vytunili. Když jsem čekajícímu Dušanovi volala, že mi to chvíli bude trvat, tak jsem ještě nevěděla, co mě čeká v kokpitu. Největší překvapení totiž nebylo vidět zvenku na první pohled, protože skla byla polepená papírem – věřte, nevěřte auto mělo upgradovanou schopnost na teleport. Sedla jsem do něj a byla jsem doma. Takže Dušan na mě čeká za branami až do dnes…

Takže to je konec…

Ale ne úplný, domluvili jsme se, že ještě vydáme jeden článek s hodnocením našeho skotského dobrodružství

Koupili jsme si lístky do Real Mary King’s Close. Prohlídku, v níž jsme se vypravili do středověku. Doby, kdy řádil mor a lidé žili v podzemním městě. V podstatě v rámci divadelního představení jsme se dostali do reálného podzemního města, ve kterém trávili svoje životy chudí obyvatelé Edinburgu.

Sešli jsme do temných obydlí, která vypadala jako vojenské buňky. V malé místnosti byla zároveň kuchyň, ložnice a záchod. V prostoru čtyři na čtyři metry se mačkalo více než desítka lidí, kde většinou společně bydlely 2-3 rodiny. To, že jsme se nacházeli v podzemí, byla ale jen poloviční pravda. Ve skutečnosti jsou to patra v prudkém kopci, kde přízemí tvoří horní úroveň kopce. Všechny nižší podlaží jsou pod jeho úrovní, ale stále nad spodní hranou svahu.

Vznikly tak úzké uličky, ve kterých se běžně prodávalo zboží, chovaly se zde hospodářská zvířata a pracovalo v tradičních řemeslech. Protože ale budovy kolem měly někdy i deset pater (horní byly kvůli stabilitě dřevěná), připadali jste si zde jako v podzemí. Sluneční svit sem nedosáhl.

Právě sem přišel v 17. století největší edinburgský mor. Chudé chodili léčit doktoři oblékající typické masky s dlouhým zobákem (předchůdce plynové masky) a měli na sobe dlouhý hábit (dnes protichemický skafandr). Nakažené transportovali do léčebných center za Edinburgem a později bylo bydlení v těchto podzemních příbytcích zakázáno kvůli stavbám na povrchu.

Po prohlídce Mary’s Close jsme se dostali opět na sluneční světlo a zhodnotili, že přece jen nežijeme v úplně špatné době. Šli jsme za davem, který nás přivedl do krásného kamenného starého města. Samozřejmě: na každém kroku tu byly krámky s whisky, kašmírem, oblečením z ovčí vlny a hromadami suvenýrů – typické turistické bláznovství. Obešli jsme katedrálu a zamířili se podívat na hrad. Tam nás čekal velmi nezvyklý vstup přes trubkovitou konstrukci stadionu, který sloužil jako hlediště pro divadelní představení. Přetučňákovali jsme vstupní fronty a podívali jsme se na kamenný hrad s velmi vysokými hradbami.

Vydali jsme se druhou stranou uliček zpět k nádraží, ze kterého jsme vyrazili k vyhlášené královské botanické zahradě. Byl opravdu krásný letní den, takže botanický park byl skvělou volbou. Při vstupu jsme byli požádáni o očištění bot skrze vstupní desinfekční polštáře, abychom do zahrady nepřinesli nějakou pro rostliny nebezpečnou nemoc.

V rámci krásných zahrad jsme se více zaměřili na asijské části, kdy jsme se prošli kamennou, japonskou, čínskou i tibetskou. Součástí zahrad byla i fotografická výstava makrofotek zajímavého hmyzu, včetně promítání dokumentu, jak byly fotky vytvářeny. Níže přikládám jednu fotku, která je ručně složená z 8 tisíc fotek, tak aby každičký detail byl maximálně ostrý (klobouk dolů před touto neuvěřitelně titěrnou prací). Výsledek byl ale naprosto dokonalý. Obraz na fotografii má cca 4 metry na šířku.

Vrátili jsme se do centra, kde jsme se podívali na panorama starého města s hradem a navštívili jsme poslední památku -Scottův monument. Byli jsme docela uťapaní, přece jen tři týdny jsme šlapali po mechových cestičkách a tvrdá městská dlažba nám dala zabrat. Večer jsme sbalili všechny naše kufry, převážili je, zda-li plníme limity a šli dřív spát. Přece jen nás bude čekat opravdu brzké vstávání na zítřejší let domů.