Máme za sebou nejdelší etapu s téměř 200 mílemi, kdy jsme přejížděli z ostrovu Mull směrem na turisticky oblíbenější ostrov Skye. Na snídani jsme se potkali s velmi milým postarším anglickým párem (pán s typickým britským baretem, paní v pleteném kostýmku, kteří Skotsko brázdili ve starším vínovém Jaguáru). Hned po zbaštění výborného domácího, za studena uzeného pstruha, jsme spěchali na trajekt, který nás měl odvézt na pevninu.

Čekalo na nás rozlučkových 30 mil po single track roads. Po posledních dvou dnech jsem získala sebevědomí rodilého Mullce. Takže jsem na silnici jela razantním stylem typu brzda-plyn, kdy jsem se naučila svižně reagovat na překážky (čti protijedoucí auta) úhybným manévrem na vyhýbacích místech, která jsem už z dálky vyhlížela, a pak s rychlým podřazením pokračovala v cestě dál. Opravdu jsem si jízdu vychutnávala plnými doušky. Dokonce jsem za tento rychlý, ale v důsledku velmi plynulý styl dostala několik palců nahoru a děkovné problikání s výrazným zamáváním, jakožto nejvyšší možné ocenění velmi dobrého vyhýbání. Na trajekt jsme dorazili téměř s třičtvrtě hodinovým náskokem. Takže nalodění nebylo tak dramatické jako před dvěma dny.

Co bylo ale úsměvné, že zhruba za půl hodiny s rozvážným klidem pravého anglického gentlemana dorazil i starší pár ze snídaně na stejný trajekt jako my. A navíc ještě s dostatečnou rezervou, aby se mohli krátce pokochat nejbližším okolím. Třeba se takhle taky někdy naučím jezdit, ale zatím si myslím, že na to mám ještě desítky let času. 🙂

V podobném závodním duchu jsem pokračovala v jízdě i po vylodění se z trajektu. Tentokrát bylo naší hlavní motivací stihnout krásné slunečné počasí, které jsme viděli v dálce nad oblastí, kam jsme mířili. Když jsme dorazili na místo bylo jasné, že se jedná o velmi populární turistické zastavení (potkali jsme tu i zájezdový autobus z České republiky). Byli jsme rádi, že jsme zvládli zaparkovat na přecpaném parkovišti, kdy nás se štěstím pustila právě odjíždějící rodina.

Popravdě za posledních pár dní jsme si odvykli hektickému turistickému ruchu, protože jsme téměř na všech našich vytipovaných místech byli sami. Ale jelikož knížka od J.K.Rowlingové má miliony fanoušků, dalo se něco takového očekávat. Zastavili jsme na místě slavného vlakového viaduktu Glenfinnan, po kterém projížděl Bradavický Express. Dokonce tudy (my jsme ho neviděli) dvakrát denně projíždí kvůli fanouškům parní vlak. Chtěli jsme natočit průlet nad kolejemi, ale opět jsme se dostali do No drone zone. Drony se musely v UK oproti nám hodně domestikovat, protože se s podobnými cedulemi potkáváme na každém kroku.

Po viaduktu nás čekal téměř bezzastávkový přesun na Skye. Po cestě jsme projížděli srdcem skotských highlands, kdy se autem pohybujete v nadmořské výšce okolo padesáti metrů, zatímco se okolo vás tyčí tisícovky. Zkoušeli jsme počítat převýšení k jejich vrcholků a strmost je neskutečná, zhruba na každý metr vzdálenosti hora stoupá do výšky tři čtvrtě metru. Místy se už nedá mluvit o klasické turistice, ale už spíše o opravdovém horolezení. I když si nedokážu moc představit po čem, protože na kopcích nenajdete skály, ale jen zelenou trávu. Horské svahy narušují krásné kaskádovité vodopády, které se ze všech kopců slévají v jednu divokou říčku, jež protéká středem údolí. U ústí řeky do moře se už v dálce objevil klenutý most na Skye, naši dnešní cílovou destinaci.

U jeho začátku jsme narazili na cedule pro turisty s nápisy: Keep left a po celé cestě na ostrově bylo toto pravidlo několikrát opakováno v podobě šipek namalovaných na silnici zobrazující správný směru provozu. Nezkušenost řidičů a nesladěnost s druhým provozem byla na silnici opravdu znát. Musela jsem tedy trošku mírnit svůj britský řidičský temperament a raději zvolit klidný styl řízení, který je robustnější oproti vyplašeným řidičům z Evropy.

… a tím bohužel pro dnes skončil můj rally závod po Skotsku. Snad jsme neopustili klidný skotský ráj a nedostali jsme se do turistického shonu dychtícím po selfíčkách a suvenýrech z cest. To ale poznáme v následujících třech dnech, které na Skye strávíme.