Den desátý:
Včera jsme měli velké problémy s připojením, takže jsem nemohla popsat náš další den ve Skotsku, ale celkově se nestalo nic zajímavého kromě celodenní procházky v zeleném údolí kolem řeky Shiel. V neděli tu bylo neskutečné teplo – slunečno s 22°C, což byl pro nás docela teplotní šok. Trošku jsme se tedy na tůře zapotili, posledních deset dní jsme zvyklí jen na teploty kolem 13-15°C. Dokonce jsme se i nečekaně opálili – Dušan do hněda a já posunula svojí sýrovitost na další stupeň opálení – tmavší odstín bílé (Eidam 45%).
Pěkné počasí vylákalo na silnice zástupy motorkářů, kteří si užívali jízdu údolím na klikatějících se silnicích. Běžně tu na silnici (kromě turistů) motorky nepotkáte. Milovníci dvoustopých vozidel nasedli do svých nablýskaných kabroušů, kterým mohli po dlouhé době opět sundat plátěné střechy. Obecně se na britských silnicích prohání obrovské množství kabrioletů, až by jeden řekl, že je témeř standardem mít v rodině aspoň jeden vůz bez střechy. Potkali jsme zástupy MXek, Zetek, S2000, Poršáků, Lotusů a spoustu starších úžasných klasických anglických automobilů z 60-70 let, kde bohužel nepoznám typ ani výrobce…
dál budu pokračovat pondělím – den jedenáctý 🙂
Po včerejším vedru nás čekalo ochlazení na obvyklé teploty s deštěm. Dušan pro dnešní den naplánoval první etapu ze slavné North Coast 500. Po cestě jsme si udělali krátkou zastávku a vydali jsme se na zříceninu Strome castle. Bohužel většina kamenných pozůstatků hradu byla ohraničená plotem, kvůli probíhající rekonstrukci, takže jsme se zdrželi jen velmi krátce.
Po cestě nás měla čekat slavná vyhlídková trasa přes vesničku Applecross. Ale bohužel před nájezdem na STR trasu, jsme si všimli výstražných cedulích ķteré vybízely všechny nezkušené řidiče, pak taky ty, kteří neumí couvat nebo mají velká vozidla, ať na cestu raději nevjíždí. Po zhodnocení našich šancí jsme to pro jistotu otočili a jeli doporučenou bezpečnou cestou, přece jen nejsme úplně s Mokkáčkem sžití…
Kecám 🙂 samozřejmě nás takovéhle cedule nezastaví a navíc je to výzva řidičských dovedností, kterou nemůžu odmítnout. První úsek cesty na Applecross kličkoval po mírnějších svazích a vyhýbací místa byla hojně rozmístěna, takže se dalo velmi přehledně vyhýbat protijedoucím vozidlům. Projížděli jsme ve stínu tisícovek, které pomalu měnily svůj vzhled ze zelenajících se kopečků na standardně vypadající kamenité hory.
Cesta probíhala přes oblasti, kde se pásly stáda ovcí a krav. Proto jsme se na silnici častokrát potkávali s vodorovnými ohradníky (mříž, která je zapušténá do silnice a není pro zvířata překročitelná). Při jejím přejíždění slyšíte charakteristický drnčivý zvuk. Vybavil se nám Jurský park, kdy v elektrických autech přejížděli přes podobnou mříž mezi ohradami dinosaurů.
My jsme tu samozřejmě žádné dinosaury neměli, ale domácích zvířat tu bylo poměrně dost. Takže jsme se konečně mohli zblízka potkat s horskýma extrémně chlupatýma krávama. Jedná se o Highland cows – zrzavé krávy s ofinou a obrovskými rohy, které se staly symbolem Skotské pahorkatiny. U silnice se páslo stádo, a tak jsme využili příležitost a zkusili jsme za nima přijít blíž. Většina z nich je velmi plachá, takže jsme šli opatrně, abychom je zbytečně nestresovali a spíše nechali na nich jestli budou mít o nás zájem nebo utečou. Měli jsme to štěstí, že jsme se nakonec s několika z nich mohli pomazlit. Viděli jsme i malinké měsíční telátko, které pořádně nevědělo, jak fungují kopýtka.
Na cestě nás ještě čekala jedna výzva v podobě jednosměrných serpentýnek, které ale nakonec byly krásně přehledné a na jízdu velmi jednoduché. Po jejich zdolání jsme nahoře zastavili, abychom se mohli pokochat výhledem. Po opuštění auta ale začalo neuvěřitelně foukat s nepříjemným deštěm. Nakonec Dušan jako srdcař fotograf pobíhal v horizontalním dešti, aby si udělal zajímavé fotky serpentýn, zatímco já jsem ho sledovala z bezpečí teploučkého a suchého vozu.
Po zdolání převýšení se definitivně změnila krajina na kamenité louky mezi desítkou malých jezírek. Projeli jsme mezi majestátními horami v oblasti Wester Ross. Jakmile jsme se přiblížili k pobřeží, mohli jsme pozorovat v dálce panoramata, která vytvářely Hebridy (včetně před dvěma dny navštíveného Isle of Skye). Po cestě jsme se zastavili ještě na Viktoriíných vodopádech (samozřejmě ne těch afrických), které kaskádovitě padaly z výšky necelých deseti metrů.
Čekal nás poslední úsek cesty směrem k písečným plážím, které lemují západní pobřeží Skotska. Pláž, kterou jsme navštívili, přímo vybízela k procházce. Vybrali jsme si nedaleké skalisko, ze kterého byla vidět celá naprosto prázdná pláž. V tu chvíli jsme si vzpomněli na všechny ty mačkající se dovolenkáře v Chorvatsku, i když je pravda, že tady v té studené vodě by se vykoupal jen málokdo… 🙂
