Po překročení velké vody zpět na pevninu jsme strávili zbytek dne po plážích ve snaze najít další kousky jantaru. Spoustu kamínků jsme si do hotelu donesli, ale žádný z nich po uschnutí nejevil ani vzdálenou podobnost hledanému zázraku. Cesta k jedné z pláží byla ale hodně dramatická, protože jsme museli jet asi deset kilometrů po štěrku. I s autem z půjčovny jsme se neodvážili jet rychleji než padesát kilometrů za hodinu. Místní se ale kolem nás často prohnali i stovkou, kamení a prach za nimi létal na všechny směry. A nešlo jen o stará auta, ale klidně i o vozy novějšího data.

Konec dne byl trochu zajímavější, ale zase jen náhodou. Dorazili jsme do malého zámečku, ve kterém jsme měli přespávat. Trochu jsme měli obavu, že se bude opakovat situace z lázeňského města dříve. Naštěstí princeznovské bylo sídlo jen zvenčí, ačkoliv nakonec jsme zjistili, že naše postel je proležená.

Ale to není to hlavní. Při ubytování nás paní domácí upozornila, že jsme dorazili zrovna ve správný den. V nedalekém kulturním domě se měla pořádat tradiční slavnost. Po krátké dešťové spršce jsme se tedy vydali za zvuky hudby. Místní už se sešli v místnosti, kde zpívali tradiční písně, oblečení v krásných krojích. Odnesli jsme si odsud zajímavý zážitek.

Trajekt ale jel až v poledne, takže jsme měli čas se ještě po cestě zastavit v dalším pěkném bažinatém ráji Tuhu (Tuhu Matkarada, aneb Tuhu Raba). Tentokrát dřevěná cestička ani její okolí nebyly úplně vodnaté, ale o to zajímavější byla okolní flóra. Hned na začátku trasy jsme se mohli rozhlédnout po okolí díky zajímavé rozhledně.

Pak už jsme spěchali na trajekt, který nás zavezl na malý ostrov Muhu, ze kterého vede silnice přes násep na hlavní ostrov. Na šířku má nějakých devadesát kilometrů, takže nebylo kam spěchat do města, kde jsme měli dnes přespávat – Kuressaare. Po cestě jsme tedy zavítali nejdříve do zajímavého skanzenu Angla s větrnými mlýny. Spolu s námi zde bylo překvapivě hodně turistů asi proto, že celá Saaremaa je malý ostrov s pouze několika opravdovými atrakcemi. Zaplatili jsme tedy malý vstupní poplatek, za který jsme se mohli podívat do nitra mlýnů, ale také do malého podzemního muzea strojů pod hlavní budovou.

Pokračovali jsme po severní části ostrova, kde se nachází útes Panga (Panga Pank). Oproti předpokladům jsme ale nenašli cestu dolů. Ono to možná bylo i dobře, protože na místě se do nás opíral opravdu extrémně silný vítr, který naším směrem nesl nejen vodní tříšť, ale také pořádnou zimu. Chvíli jsme se tedy koukali a procházeli po pobřeží, ale pak jsme se vydali zase o kousek dál. Ze stejného důvodu jsme vynechali také slavný maják Kiipsaare, který je takovou místní Pisou. Nakloněná věž se tyčí z moře, ale je k ní třeba dojít asi tříkilometrovou pěší trasou po otevřeném pobřeží.

Místo toho jsme raději pošetřili síly i chuť na poslední místo, které jsme chtěli ten den navštívit: národní park Vilsandi. Autem se dá dojet prakticky až k pobřeží, kde najdete zbořené stavby, ale hlavně turistický brod. Ten umožní návštěvníkům projít mokrou nohou přes několik ostrůvků až na stejnojmenný ostrov. Ale to, co měla být ozdoba našeho prvního dne na ostrově, bohužel tak docela nevyšlo. Mohlo nás napadnout, že voda asi nebude úplně klidná. Ukazatel hladiny naznačoval, že voda v brodu je více než metr hluboká a navíc jsme v ní viděli ještě mírný proud. Jako bezpečnou hloubku místní označují vodu kolem padesáti centimetrů. Možná s našimi pozdějšími zkušenostmi ze Skotska bychom to riskli, ale v té době jsme se raději otočili.

Prázdné úzké silnice nás přivedly do hlavního městečka, které vévodí celému ostrovu. Závěr v podobě lázeňského hotelu, ve kterém byla protivná obsluha, křičící diskotéka pod okny a ještě špinavá prostěradla, dokonale dovršil nepovedený den.

Dorazili jsme do starodávné rybářské vesničky Altja, ale jelikož ještě bylo brzy ráno, tak zde s námi nebyl nikdo. Jen na parkovišti jsme potkali nějaké kempující Němce. Po krátké procházce jsme dorazili k dřevěným chaloupkám, které vypadaly dost chatrně. Kolo opřené o jednu z nich naznačovalo, že se tu bude přes den něco dít. My si je prohlédli zvenku, prošli okolní kamenité pobřeží a vyrazili dál.

Čekal na nás totiž sousední poloostrov v národním parku Lahemaa. Skalní útvary ležící u vody byly opravdu impozantní. Šlo se k nim lesíkem, kde jsme viděli velkou ptačí rodinku na vodě. Právě ta předznamenala ceduli, která nám znemožnila dorazit až na konec naučné stezky. V červnu je totiž toto místo hnízdištěm ptáků, kteří zde vychovávají své malé. Z důvodů jejich ochrany je tedy zakázán vstup.

Počasí se s námi ale tento den nekamarádilo a po chladnějším ránu začalo poprchat. Naštěstí toto byla naše poslední velká zastávka, takže jsme se vydali na cestu směr hlavní město Estonska.

Když jsme dojeli do Tallinnu, stále lilo jako z konve. Natáhli jsme se tedy v klidu k zastřešenému bazénu a užili si trochu sauny, která je povinnou výbavou téměř všech hotelů v této zemi.

A bylo dobře, že jsme počkali, protože odpoledne se jako zázrakem vyčasilo a obloha najednou byla nádherně modrá. I když jsme měli plány na návštěvu místního hradu nebo katedrály, nakonec jsme jen tak bezcílně bloudili a nasávali atmosféru. Pohodový den jsme zakončili na místním opevnění.

Tento den měl být speciální. Poprvé v této dovolené jsme měli dosáhnout severního pobřeží baltských zemí a podívat se na vodu Finského zálivu, jehož vody omývají nejen Tallinn (náš cíl už zítra), ale také Helsinki a Petrohrad.

Objeli jsme tedy obrovské jezero Peipsi, které je současně hranicí mezi Estonskem na západě a Ruskem na východě a mířili dál na sever. Při řízení nás zaujal v dálce se tyčící klášter Pühtitsa. Bylo brzy ráno, takže jsme měli dost času, abychom si jej pořádně prohlédli.

Místo abychom se pak vydali na západ, nejdříve jsme po hlavní silnici E20 (v Estonsku nemají prakticky žádné dálnice) vydali do Narvy. To je nejvýchodnější město, které leží na hranicích s Ruskem a tomu také odpovídá jeho obyvatelstvo. Ve městě žije 95 % obyvatel ruské národnosti. A pokud se vydáte kamkoliv do obchodu, můžete počítat s tím, že na vás nejprve promluví ruštinou. Zvlášť s našimi slovanskými rysy. Estonština je tu až na druhém místě. Procházka po Narvě tak je opravdu zajímavým zážitkem.

Samotná státní hranice působí jako nedobytná pevnost s velkými ploty. Na celnici se tu stojí fronta se semafory, na kterých se jednou za několik minut rozsvítí zelená. Potom cestující už čeká pouze nekonečné čekání a prohledávání jejich vozidel od střechy až po podvozek. Ta opravdová pevnost stojí ale hned vedle. Hrad Hermann se vypíná na obou březích řeky, která slouží jako přirozený předěl mezi oběma zeměmi. A na jeho zdech jsou ještě dnes patrné stopy dělostřelby.

Slibovaný vodopád Valaste jsme sice našli, ale jeho voda padala kdesi dole pod námi, takže jsme se rozhodli jej vynechat. Byli jsme tedy rádi, že jsme se o chvilku dříve mohli procházet pod stromovými klenbami v Oru Parku. Z jednoho místa jsme měli i krásný výhled na moře, které vypadalo hodně rozbouřené.

Poslední zastávkou dnešního dne byla zřícenina hradu Toolse, kterou prakticky omývá moře. Procházka kolem by byla podařená, kdyby nás zrovna nezastihl pach pobřeží po odlivu.

V kolečkách našeho Nissan Note jsme po dosažení městečka Rakvere měli skoro 300 kilometrů, takže jsme byli rádi, že jsme konečně zastavili na parkovišti u hotelu Wesenbergh.

Málo bohatý devátý den byl za námi a ten následující to měl s přehledem vynahradit. Stačilo jen přejet několik desítek kilometrů do jednoho z největších estonských měst, Tartu.

Katedrála byla výrazně poškozena už kolem roku 1520 a od té doby postupně chátrala až do nynějšího stavu. Pouze její část je nyní zrekonstruována (je zde muzeum místní univerzity). Zdi jsou zajištěny a na jednu věž, která sloužila jako zásobárna vody, se dá vyjít. Bohužel jsme byli na místě příliš časně a bylo zavřeno. 

Zcela nečekaně bohatý zážitek nás ale čekal v místním zábavním vědeckém centru AHHAA. Několik pater je nacpaných expozicemi, které vás převrátí vzhůru nohama nebo vyvezou do patra šlapáním. Pro nás vrcholem byl obyčejný dům, který měl šikmou podlahu, ale všechno ostatní bylo klasické. Jak člověka dezorientuje v prostoru změna perspektivy je fascinující a nejste se schopni udržet na nohou. Součástí byly také různé světelné efekty a výstava zvířat.

Naopak velkým zklamáním byl Elistvere loomapark, na který jsme se těšili hlavně kvůli moosům. Ty jsme sice v dálce viděli, ale jinak procházka vedrem byla hodně smutná, stejně jako místní zvířata. Nabídka zoo byla chudá, ale hlavně zařízení se nám zrovna nelíbilo.

A tak jsme tam nestrávili moc času a raději se vypravili dál směr Jögeva. Tam nás čekalo malé penzionové ubytování. Kousek před ním jsme u cesty zahlédli zajímavou zříceninu, tak jsme se u ní neplánovaně zastavili. Byly to pozůstatky hradu Laiuse.

Protože ve Veski Kulalistemaja byl velmi omezený čas na check-in, tak jsme se raději ubytovali dřív a poslední výlet si nechali až poté, co jsme vynesli kufry do patra. Asi dvacet kilometrů vzdálený byl totiž velký močál Endla, který je protkaný řadou dřevěných lávek. Neodolali jsme a krátkou procházkou lesem se dostali až na místo.

Bohužel jsme neměli přiležitost si někde vypůjčit speciální bažinové boty (takzvané bog-shoe), které vypadají hodně podobně jako sněžnice. Pokud máte dobrého průvodce, tak se pak v bažině nepropadnete. Ale i tak potřebujete mít alespoň gumáky.

Ušli jsme po lávkách více než kilometr, když jsme dosáhli dřevěné rozhledové plošiny. Výhledy z ní na všechny strany byly opravdu parádní. A dokonce jsme tentokrát jako dárek nedostali ani žádné kousance od komárů.

Celý náš devátý den už od začátku na hranicích Lotyšska a Estonska měl být ve znamení čápů. Spoustu jsme jich potkávali při cestě, jak se prochází po okolních loukách a hledají potravu. I v následujících dnech jsme se měli ujistit, že čápi jsou v obrovských počtech všude po Lotyšsku a Estonsku.

O to zábavnější byla skutečnost, že naší první zastávkou v devátém dni byla rozhledna Pesapuu. Na vrcholu jedné kovové nohy zde sedí hned dvě zdánlivě malá čapí hnízda. Když se ale přiblížíte a vystoupáte po schodištích, musíte přehodnotit jejich velikost. Sem by se vešlo hned několik rodin čápů. Místo toho se ale po hnízdech procházela řada turistů. Mezi místními Estonci se zde začali už objevovat i sousední Finové.

To jsme už ale měli za sebou půl dne, protože cesta z Rezekne za hranice je nějakých 150 kilometrů. A takovou vzdálenost na lotyšských cestách není snadné překonat. Zvlášť, když vezmeme v potaz řidičské schopnosti místních, kteří se bojí předjíždět a do každé zatáčky si raději přibrzdí.

Od lidí jsme se rozhodli utéct tak, že jsme se vydali do bažiny Luhasoo. Bylo vidět, že o dřevěné chodníky se Estonci starají. Zhruba jeden a půl kilometru daleko končí cestička (ze které byste nesešli bez rizika, že svoji botu už nikdy nenajdete) v opravdu temném jezírku. Z okolních destiček jsme se dozvěděli, že bažina je rájem nejen pro hmyz, ale také pro ptáky.

Třetí zastávka se nacházela už jen kousek od místa, kde na nás čekal další hotel. U města Vöru. Právě tam se mohou návštěvníci vydat do chladného a vodou omývaného pískovcového kaňonu Hinni. Kromě procházky mezi skalami jsme si bohužel užili také výlevy vandalismu na okolních stěnách. To bychom asi úplně v moderním Estonsku nečekali.

Georgi Hotell, ve kterém na nás čekala další postel při cestě na sever, se pyšní pojmenováním chytrý hotel. Kromě klasické klimatizace si mohou hosté nastavovat na přiložené obrazovce třeba i barvu podsvětlení za svojí postelí. Tak dobrou noc.

Jak skončil předchozí den, tak jsme začali další a to u následujícího bodu Struveho geodetického oblouku. Kámen byl tentokrát doplněn o malou bílou zahrádku. A počasí vyšlo dokonale. 

Z krásných výhledů jsme se mohli radovat i dál po cestě, kde jsme stále ještě v Litvě neplánovaně narazili na krásný mlýn a sluníčko jsme si užívali především na naší další zastávce v Zarasai. Tam postavili nad místním jezerem velmi zajímavou vycházkovou a rozhledovou plošinu.

Zarasai leží téměř na hranici Litvy s Lotyšskem, takže jsme se o několik chvil později vrátili zpět do země, kde naše cesta začala. A hned první větší město v cestě nám mělo co nabídnout – v Daugavpils se totiž nachází pravoslavný chrám svatých Borise a Gleba. Hojně zdobená budova s klasickými zlatými věžičkami.

Kousek odsud leží pevnost Daugavpils, kterou nechal postavit car Alexander I. Jedná se o jednu z mála staveb tohoto typu, které jsou dochované bez velkých úprav. Pevnost působí opravdu monumentálním dojmem. Jedná se vlastně o takové město ve městě, obehnané hradbami. Kromě udržovaných budov uprostřed se ale ve stejné lokaci nachází také řada opuštěných staveb, které místu dodávají ještě další rozměr. Uvnitř komplexu by mohlo prý bydlet až 1000 lidí.

O kousek severněji na nás už čekala bazilika Nanebevzetí Panny Marie v Agloně. Kromě bělostné podoby je zajímavá hlavně velkým otevřeným prostorem okolo. Právě zde odsloužil v roce 1993 mši Jan Pavel II. a přímo na místě mu naslouchalo 380 tisíc věřících. Dodnes je zachovaná plošina, ze které kázání probíhalo. Ve stejném místě se nachází také park soch jménem Christ the King Hill. Je to místo plné dřevěných soch a nádherných zahrad. 

Naše cesta pro tento den končila ve městě Rezekne. Než jsme se ale ubytovali, chtěli jsme ještě na vlastní oči vidět stavbu, jejíž střecha vypadá, jako by na ni šlápl obr. Je zprohýbaná na několika místech a zarostlá trávou. Jmenuje se Zeimuls a jedná se o centrum kreativní architektury. To opravdu sedí. 

Hotel Restart, ve kterém jsme se na konci dne ubytovali byl zajímavý. Nový, moderní, vlastně ještě nedostavěný. V jeho okolí probíhala ještě hromada stavebních prací a nebyl na žádné mapě. Díky tomu nebylo úplně jednoduché k němu nalézt přesnou cestu. Ale nakonec se povedlo.

Jih pobaltských států už jsme zakusili dostatečně, takže nám nezbylo, než se vydat zase pěkně na sever. S sebou jsme si už nyní vezli i první suvenýry v podobě tradičního litevského litého dortu Šakotis, který je někdy označovaný také jako stromový dort. Jeho výroba probíhá na točícím se grilu, kam tradiční výrobci postupně přilévají další vrstvy těsta. To postupně stéká a tuhne, takže vytváří žluté větve. Šakotis je velmi sladký a opravdu dobrý. Jedná se asi o největší lahůdku, kterou jsme na celé trase napříč trojicí zemí ochutnali.

Ráno při startu z Rowing Hotelu nám nepřálo počasí, ale ani štěstí. Dušan totiž zapomněl paní domácí vrátit kartu od pokoje a v kalhotech ji našel až po nějakých dvaceti kilometrech. Museli jsme se tedy vracet zpět. Naštěstí právě tohle zdržení se hodilo, protože jsme už jen za mírného mrholení dorazili k památce UNESCO, kterou je starodávné město Kernavé. Po několika částech starodávného opevnění vedou dřevěné schody, díky kterým máte možnost se pořádně rozhlédnout.

Pokud se chcete postavit do středu Evropy, musíte opustit pohodlí široké silnice. Ony obecně cesty v Litvě jsou o několik řádů lepší a kvalitnější než v Lotyšsku. Nemusíte se bát, že odbočíte a za několik okamžiků se vám asfaltovka změní na šotolinu nebo kamení.

Kousek na východ od Kernavé se totiž nachází střed Evropy. Ten zaručeně správný. Po našem kontinentu těchto míst najdete hned několik. Tohle vypočítali francouzští odborníci z geografického institutu v roce 1989. Je patřičně zdobené, ale žádný zvláštní pocit jsme zde neměli. Hned o několik kilometrů severně leží jeden z kamenů Struveho geodetického oblouku.

Jedná se o soustavu 265 bodů, které se táhnou napříč celou Evropou od severu na jih a mají celkovou délku téměř 3000 kilometrů. Některé z nich na svém místě leží už více než 200 let a s jejich pomocí byla určena roku 1858 vzdálenost do středu Země s neuvěřitelnou přesností. Proti satelitnímu zaměření se Struve spletl o pouhých 230 metrů (z více než 6 milionů).

Postupně jsme se pak přiblížili k dnešnímu cíli cesty, k městu Anykščiai. Za polovinou naplánované trasy jsme se rozhlédli po bažinaté krajině a především jsme dorazili k etnokosmologickému muzeu. To se zabývá lidskými vztahy s kosmickým světem a je jediným svého druhu na světě. Ve vstupní hale vás uvítá postava mimozemšťana a především velmi dobře anglicky mluvící průvodce.

Kolem futuristické budovy se nachází ztvárnění sluneční soustavy s krásně propracovanými modely jednotlivých planet. Některé není jednoduché najít, ale nám se nejvíc líbil Jupiter.

Celý den jsme ukončili na stylové stezce korunami stromů. Zajímavostí je, že se zde vybírá vstupné a to činí celé jedno euro. Konstrukce je velká a zakončená dokonce věží s rozhlednou.

Další den jsme začali skvělou snídaní v Rowing Hotelu, obklopení pádly, vlajkami, diplomy a vším, co si jen dokážete představit a týká se veslařského sportu. Dokonce jsme měli šanci si prohlédnout bronzovou medaili z olympijských her v Riu. Hostila nás totiž Rima Karaliene, která je tchýní medailistky Donaty Karaliené.

Jakmile jsme se dost pokochali výhledem na jezero Trakai, vyrazili jsme v autě směr Vilnius, abychom se pokusili vyhnout ranní špičce. To se nám podařilo a zaparkovali jsme úspěšně v podzemní garáži nedaleko historického centra.

Zamířili jsme tedy rovnou ke Gediminovu hradu, který se tyčí na vrcholku kopce přímo v centru a nabízí výhled na okolní město. Bohužel po cestě nás zastavily mříže a z nedaleké cedule jsme se dozvěděli, že hrad a přístup k němu je kvůli rekonstrukci dočasně uzavřen.

Vrátili jsme se tedy k bělostné zvonici a velkolepé katedrále svatého Stanislava. Když před ní stojíte, tak byste na první pohled skoro řekli, že se nacházíte někde v Řecku. Ono to platí pro celý Vilnius, který nás zaujal svojí starou architekturou. V obchodech jsme zase pátrali po svém oblíbeném jantaru. A je jasné, že není nouze o jeho nabídku, protože se jedná o turisticky lákavé zboží. Některé výrobky z něj byly opravdu krásné.

Hned vedle náměstí s katedrálou a zvonicí se nachází zdobená budova, palác velkovévody Litvy (Palace of the Grand Dukes of Lithuania), která se dočkala v roce 2013 nádherné rekonstrukce. Před vchodem stojí socha vévody Gediminase, jehož hrad jsme si nemohli prohlédnout.

A tak jsme se raději šli ovlažit do parku Bernardine, který zdobí spousta malých fontánek a je to ideální místo k posezení a odpočinku, pokud chcete na chvíli utéct ze středu města. Odsud už je to jen kousek ke kostelu svaté Anny.

Cestou zpět do centra, které se začalo pomalu probouzet k životu jsme narazili na ulici plnou uměleckých děl pověšených na zdech. Jmenuje se Literary street (Literatu gatvé) a jedná se o opravdu zajímavou fotogenickou podívanou. Na jeho zdech jsou pověšeny díla, která jsou nějak spojena s nejrůznějšími autory litevského původu. Jeho oblíbenost nám i v tuto ranní dobu dokázali místní obyvatelé, kteří zde zrovna točili rozhovor.

Protože jsme chtěli vychutnávat město pěkně v klidu, zastavili jsme se do místní restaurace Etno Dvaras a ochutnali zajímavé speciality. Všem doporučujeme vyzkoušet výborný bramborový pudink. Chlebové pivo se svojí nezaměnitelnou chutí u nás už tolik nadšení nesklidilo.

Cestou zpět jsme se snažili najít na druhé straně jezera nějakou jinou, netradiční vyhlídku na hrad Trakai. Mezi stromy se nakonec hrad vynořil, ale byl moc daleko. Silnice nás ale pak zavedla zpět na křižovatku, ze které byly v dálce vidět nějaké podivné kovové sochy. Bylo ještě pořád odpoledne a krásně teplo a na programu už byl pouze samotný hrad, tak jsme se vydali místo prozkoumat.

Ukázalo se, že vedle malého parkoviště se nachází louka pokrytá spoustou dubových soch andělů. Byli jsme tu sami, takže jsme si mohli malé i velké postavy jednu po druhé prohlédnout. U většiny z nich se nacházela cedulka, které jsme ale nerozuměli, takže jsme mohli jen odhadovat, koho daná postava reprezentuje. Teprve později z Internetu jsme se dozvěděli, že se jedná o Angelu Kalva (tedy Kopec andělů).

Už už jsme chtěli odjet, když na parkovišti zastavilo další auto. Říkali jsme si, že asi další turista. Z vozu místo toho vystoupila drobná paní s letákem a snažila se jej připevnit na nedalekou nástěnku. Po chvíli svou snahu vzdala, ale to už jsme procházeli kolem. Hanka se nabídla, že jí pomůže a za chvilku už pozvánka visela na svém místě.

Vrátili jsme se k hotelu a odsud jsme si užili pohodovou odpolední procházku kolem jezera. Po cestě jsme si mohli užít nejen různé výhledy na hrad, ale také jsme sledovali trénující veslaře v dresech Litvy. Možná další olympijští medailisté, kdo ví?

Hrad samotný byl v obležení turistů, takže jsme se rozhodli jej jen obejít a na nádvoří jsme se nijak nehrnuli.

Na konci naší procházky jsme znovu potkali paní Rimu Karaliené a zapředli krátký rozhovor. Dozvěděli jsme se trochu o historii Litvy a především fakt, že napsala knihu Rowing through the Barbed Wire Fence, tedy Veslování přes ostnatý drát. Dušan neodolal a jeden výtisk si koupil.

Zážitky začaly další den poměrně zostra. A to hned na snídani. Už večer nám dobově oblečená (a permanentně otrávená) paní sdělila, že kvůli přípravám začíná až v devět. Říkali jsme si tedy, že bude alespoň bohatá. Z našeho omylu nás ale vyvedl jídelní lístek, kde jsme měli na výběr z palačinky a smaženého vejce. Každý jsme si tedy dali jednu variantu a čekali, co se stane. Po nějaké době jsme se dočkali – Hanka dostala opravdu jednu palačinku a já jedno vejce. Na pití byla sklenička džusu. A to bylo vše. Další den večer jsme se hodně podivili nad recenzemi na Booking.com, kde místo sklízí pochvalu za fantastické snídaně a služby. Pro nás? Za těch pár let cestování rozhodně nejhorší místo a jeden z důvodů, proč založíme ještě separátní sekci Ubytování, kde budeme varovat a případně i vyzdvihovat.

Ale zpět k cestám. Tam, kde jsme skončili předchozí den, jsme zase začali. Jeli jsme totiž úplně na jižní okraj Litvy a nakoukli do Grūtas Parku, což je muzeum soch a života za okupace Sovětského svazu. Už u vstupu vás přivítá řada exemplářů a uvnitř na všechny návštěvníky čeká spousta soch. Do toho hraje dobová hudba. Nám stačil zážitek části zdarma a do té další jsme nepokračovali.

Raději jsme většinu dopoledne strávili na vodních atrakcích a tobogánech aquacentra v Druskininkai. Toto město je zajímavé především tím, že leží necelých deset kilometrů od běloruských hranic. Proto jsme zde potkávali velký podíl zámožných návštěvníků, kteří mluvili ruským (alespoň nám to tak připadalo) jazykem.

Patřičně zrelaxovaní jsme pak navštívili zajímavou stavbu: pyramidu v Merkiné. Tam jsme se dozvěděli zajímavou příhodu o chlapci, který slyšel hlas Boží. V místě, kde k zázraku došlo, postavili místní nejdříve pouze malý památník. V roce 2009 ale kolem něj vytvořili skleněnou pyramidu, která všem návštěvníkům umožní vychutnat sílu daného místa. Návštěvy některých lidí jsou i nadále spojované se zázraky a uzdravením. Uvnitř pyramidy je opravdu ticho a lidé tam chodí meditovat.

Poslední zastávkou nenáročného dne se stala v našem plánu rozhledna také v Merkiné. Lesní stezkou jsme sem dorazili a téměř sami si mohli vychutnat výhled do krajiny. Odsud už jsme vyrazili do hotelu nedaleko Vilniusu. Hlavní město Litvy bylo na programu na celý další den. Nevěděli jsme ale, že spoustu zajímavých zážitků nám nabídne i samotný Rowing hotel. Nachází se totiž u několika jezer, na kterých trénují světoznámí litevští veslaři.