Minulou neděli jsme brzo ráno sedli na letadlo. Cestou na letiště jste mohli potkat docela vtipnou dvojku: Dušan zápasil s letištním vozíkem, na kterém měl naložené tři kufry a zabalené snídaňové balíčky z hotelu. Ty balancovaly na vršku hromady, takže se snažil koordinovaně-nekoordinovanými pohyby celou tu šílenou stavbu řídit a mě – kráčející blondýnu – s jedním malým kufrem a batůžkem na zádech. Do něj jsme nacpali plyšového medvěda pro Simonku, který se tam ale celý nevešel, a tak se mu vědoucně pohupovala velká růžová hlava při každém mém kroku. Ano vzbudili jsme zájem ostatních cestujících na letišti. Při odletu jsme zamávali skotské krajině, pak se za námi opět magicky uzavřela neprodyšná oblačná deka, takže jsme z letadla už nezahlédli ani píď země Skotské.

Po přistání v Praze nám vypadly kufry mezi prvními čtyřmi, takže jsme se mohli jít vydat hledat stříbrného pežota do parkovacího domu. Hmmm… zapomněli jsme patro, na kterém parkujeme, natož abychom si vzpomněli na přesné místo. Nakonec po chvíli vzpomínání jsem ale auto trefila napoprvé Bylo ale vidět, že dovolená zafungovala a my jsme přijeli správně vygumovaní. Trošku výzva byla držet se vpravo, nějak jsem si na tu levou zvykla a strany se mi vždycky pletly, takže jsem si najížděla i u nás po Britsku. Ale v tu dobu ještě Praha spala, takže jsem nikde nezpůsobila žádnou pohromu. Čekala nás ještě jedna zastávka u mě v práci, kde jsme museli vyzvednout tři týdny čekajícího červeného oře.

Už z dálky, když jsem se k autu blížila, tak se mi na něm už něco nezdálo. A když jsem se k němu každým krokem přibližovala, viděla jsem, že má nová odlehčená kola, světla byla vyměněná za špičkové LED světlomety a lak zdobily dva rychlé pruhy. Okamžitě se mi na tváři vykreslil úsměv od ucha k uchu, protože jsem si představila kolegy, kteří mi takto auto vytunili. Když jsem čekajícímu Dušanovi volala, že mi to chvíli bude trvat, tak jsem ještě nevěděla, co mě čeká v kokpitu. Největší překvapení totiž nebylo vidět zvenku na první pohled, protože skla byla polepená papírem – věřte, nevěřte auto mělo upgradovanou schopnost na teleport. Sedla jsem do něj a byla jsem doma. Takže Dušan na mě čeká za branami až do dnes…

Takže to je konec…

Ale ne úplný, domluvili jsme se, že ještě vydáme jeden článek s hodnocením našeho skotského dobrodružství

Koupili jsme si lístky do Real Mary King’s Close. Prohlídku, v níž jsme se vypravili do středověku. Doby, kdy řádil mor a lidé žili v podzemním městě. V podstatě v rámci divadelního představení jsme se dostali do reálného podzemního města, ve kterém trávili svoje životy chudí obyvatelé Edinburgu.

Sešli jsme do temných obydlí, která vypadala jako vojenské buňky. V malé místnosti byla zároveň kuchyň, ložnice a záchod. V prostoru čtyři na čtyři metry se mačkalo více než desítka lidí, kde většinou společně bydlely 2-3 rodiny. To, že jsme se nacházeli v podzemí, byla ale jen poloviční pravda. Ve skutečnosti jsou to patra v prudkém kopci, kde přízemí tvoří horní úroveň kopce. Všechny nižší podlaží jsou pod jeho úrovní, ale stále nad spodní hranou svahu.

Vznikly tak úzké uličky, ve kterých se běžně prodávalo zboží, chovaly se zde hospodářská zvířata a pracovalo v tradičních řemeslech. Protože ale budovy kolem měly někdy i deset pater (horní byly kvůli stabilitě dřevěná), připadali jste si zde jako v podzemí. Sluneční svit sem nedosáhl.

Právě sem přišel v 17. století největší edinburgský mor. Chudé chodili léčit doktoři oblékající typické masky s dlouhým zobákem (předchůdce plynové masky) a měli na sobe dlouhý hábit (dnes protichemický skafandr). Nakažené transportovali do léčebných center za Edinburgem a později bylo bydlení v těchto podzemních příbytcích zakázáno kvůli stavbám na povrchu.

Po prohlídce Mary’s Close jsme se dostali opět na sluneční světlo a zhodnotili, že přece jen nežijeme v úplně špatné době. Šli jsme za davem, který nás přivedl do krásného kamenného starého města. Samozřejmě: na každém kroku tu byly krámky s whisky, kašmírem, oblečením z ovčí vlny a hromadami suvenýrů – typické turistické bláznovství. Obešli jsme katedrálu a zamířili se podívat na hrad. Tam nás čekal velmi nezvyklý vstup přes trubkovitou konstrukci stadionu, který sloužil jako hlediště pro divadelní představení. Přetučňákovali jsme vstupní fronty a podívali jsme se na kamenný hrad s velmi vysokými hradbami.

Vydali jsme se druhou stranou uliček zpět k nádraží, ze kterého jsme vyrazili k vyhlášené královské botanické zahradě. Byl opravdu krásný letní den, takže botanický park byl skvělou volbou. Při vstupu jsme byli požádáni o očištění bot skrze vstupní desinfekční polštáře, abychom do zahrady nepřinesli nějakou pro rostliny nebezpečnou nemoc.

V rámci krásných zahrad jsme se více zaměřili na asijské části, kdy jsme se prošli kamennou, japonskou, čínskou i tibetskou. Součástí zahrad byla i fotografická výstava makrofotek zajímavého hmyzu, včetně promítání dokumentu, jak byly fotky vytvářeny. Níže přikládám jednu fotku, která je ručně složená z 8 tisíc fotek, tak aby každičký detail byl maximálně ostrý (klobouk dolů před touto neuvěřitelně titěrnou prací). Výsledek byl ale naprosto dokonalý. Obraz na fotografii má cca 4 metry na šířku.

Vrátili jsme se do centra, kde jsme se podívali na panorama starého města s hradem a navštívili jsme poslední památku -Scottův monument. Byli jsme docela uťapaní, přece jen tři týdny jsme šlapali po mechových cestičkách a tvrdá městská dlažba nám dala zabrat. Večer jsme sbalili všechny naše kufry, převážili je, zda-li plníme limity a šli dřív spát. Přece jen nás bude čekat opravdu brzké vstávání na zítřejší let domů.

Dnes nás čekalo rozloučení s naším čtyřkolovým parťákem, takže jsme chtěli využít doby, kdy jsme trochu mobilní, a sjezdit zajímavá místa v okolí hlavního města Skotska. Dneska jsme to vzali trošku netradičně, protože téměř všechny lokality, které jsme navštívili, byly zapomenuté v čase. První zastávkou byla rozpadlá katedrála a hrad ve městě St. Andrews, které jsme si bohužel mohli prohlédnout jen přes vysoký plot. Od rána nás provázela blankytně modrá obloha s několika plochými bílými mraky, takže start jsme měli o poznání pozitivnější, než včera.

Udělali jsme si proto i několikakilometrovou procházku na pobřeží, kde jsme navštívili osamocenou skálu prasklou vedví jménem Buddo Rock a osiřelé jeskyně Wemyss. U jeskyní na nás všude křičely výstražné tabule, že jsou velmi nestabilní – proto jsme do nich lezli opravdu s respektem, kdy jsme prošli všechna přístupná místa. Nejvíc mě zaujala jeskyně se skvělým točitým stoupáním. Cestou zpátky jsme se potkali s místním rodákem, který nám pověděl, že kdysi dávno to byly skvělé jeskyně, dokud je nezačali ničit vandalové. Ti v nich začali zapalovat a dokonce odpalovat různé věci, a tak postupně narušili celou jejich statiku (dokonce dotáhli k největšímu vchodu i auto, které podpálili). Podle  jeho slov byly v jeskyních nalezeny i nějaké staré piktské kresby, které bohužel nepřežily nájezdy a byly nenávratně zničeny.

Popojeli jsme směrem na západ, kdy se v lese schovávala ruina Crawford Priory z 18. století. První i poslední majitelkou byla hraběnka, která měla za přátele jen svá zvířátka, kterým odkázala všechny budovy pozemky okolo. Od té doby vše chátrá a je ponecháno přírodě napospas. Prolezli jsme dírou v plotě a dostali se k budově. Bylo potřeba dát pozor, kam šlapeme a hlavně než někam vkročíme, tak pořádně zkontrolovat prostor nad hlavou. V domě pořád zůstávaly pozůstatky z horních pater. Když jsme ale vlezli do hlavní lodě budovy, ukázala nám krásné klenuté oblouky a skvělé točité schodiště.

Posledním opuštěným místem, kam jsme se dostali, byly dva železniční půl kilometrové tunely Glenfarg z roku 1890. Dorazili jsme ke vzdálenějšímu a delšímu z nich, a po pár krocích jsme už mířili do tmy. Zapnuli jsme si čelovky a četli si vyryté nebo namalované vzkazy na cihlových stěnách tunelu. Do konce 70. let tudy projížděl vlak do Perthu, dnes už by neměl po čem jezdit, protože koleje i s pražci byly vytrhány. Velkou částí tunelu prosakovala voda, což bylo cítit i ve vzduchu, který tunelem proudil. Nesl s sebou částečky prachu, které ve světle čelovek dělaly zajímavou podívanou. Ve středu zatáčejícího tunelu byla téměř absolutní tma, kterou lehce narušovaly poslední záblesky slabého světla z jeho konců.

U druhého tunelu už bylo hodně výrazně podmáčené podloží, takže jsme se místy trochu čvachtali bahnem. Tunel byl ale už kdysi opravovaný betonovým bedněním, protože jsme nezahlédli ani jednu jedinou cihlu. Vstup do druhého tunelu byl velmi temný a navazoval přímo na železniční viadukt, který se klene nad říčkou a rušnou silnicí, po které jsme přijeli i my. Za viaduktem jsme seběhli k silnici a vydali se k našemu zaparkovanému autíčku.

Čekala nás naše poslední společná cesta po téměř 2600 mílích, které jsme ujeli. Cílovou destinací byl Edinburg do kterého jsme dorazili přes skvělý designový most Queensferry crossing. Autíčku jsme dali pořádně napat do sytosti a pěkně jsme ho vysáli a umyli, protože po našich výletech pískem, štěrkem a bahnem nepatřil zrovna k nejčistčím. Dorazili jsme na cílové parkoviště, kde jsme se s ním rozloučili a poděkovali za spolehlivou jízdu po obrácené straně silnice Po kontrole, že máme s sebou všechny věci, jsme se vydali směrem k hotelu. Trošku automaticky jsem sáhla po kapse kalhot, kde už jsem bohužel žádné klíče od auta nenahmatala..

Čekal nás skalní kaňon Burn o’Vat s vodou, takže nám trochu deště nemůže ublížit, protože se už stejně trochu zacákáme při brození se řekou, která mezi skálama protéká. Na parkovišti s námi v tomto nečase zastavilo poměrně hodně aut, ale všichni se rozprchli do všemožných stran, protože z tohoto místa vedlo hned několik pěkných turistických cestiček. Kdyby bylo o něco líp, tak bysme se navíc některou z nich taky prošli. Dorazili jsme k rozcestníku a vydali se směr Burn o’Vat. Po cestě jsme v turistické chatce narazili na výzvu pro zájemce o noční pozorování netopýrů (bohužel až v srpnu).

Před námi byla cesta kolem říčky, do které jsme později museli vstoupit, abychom se dostali do středu kamenného kaňonu. Naštěstí se dalo skoro celou cestu hopsat po kamenech. U vstupu byl malý průlez, po jehož překonání se před námi objevila obrovská skalní dutina, kterou na okrají zdobil malý vodopádek. Na zpátek jsme si udělali okružní procházku přilehlým břízovým lesem, který se nacházel vedle jezera Kinord.

Trošku mokří od deště jsme sedli do auta a vyrazili o kus dále k hradu Dunnotar. Skotové hrady rádi stavěli na pobřežích a blízko útesů – tahle tvrz nebyla vyjímkou. Nacházel se na malém poloostrůvku, ke kterému vedla úzká cestička, která stoupala až k jeho hradbám. Když jsme k hradu dorazili, přestalo dokonce na chvíli pršet. Chtěli jsme si ho natočit dronem, už jsem měla vymyšlený záběr, ale bohužel pak jsme si přečetli, že se opět nacházíme v No drone zone. Škoda… takže dron zůstal schovaný. Hrad už byl částečně rozpadlý, ale ani tak neztrácel své kouzlo.

Začalo pršet jako z konve, které odděláte kropítko… seděli jsme v autě a zvažovali jsme, jestli nám pobřežní procházka kolem mechem porostlých útesů stojí za to. Čekali jsme dlouho (na můj vkus až moc dlouho) ale déšť si zachoval jak intenzitu, tak i svůj směr. Dušan se rozhodl, že vyrazí na průzkum terénu. Vrátil se po chvíli celý mokrý zpátky a kroutil hlavou – nemělo to smysl.

Zkusili jsme tomu trošku ujet, a tak jsme se vydali podívat na několik desítek kilometrů vzdálený živý plot. Dokonce je tak vysoký (má téměř 30 metrů na výšku), že je zapsaný do Guinessovy knihy rekordů. Původní majitel ho zasadil už v roce 1745, a pak se o něj přestal starat, až vyrostl do dnešní podoby. Stát vedle něj bylo velmi zajímavým zážitkem – třicet metrů vysoký a téměr pět set metrů dlouhý plot – opravdu si připadáte jako trpaslíci.

A jelikož máme tyto živé ploty rádi, vydali jsme se pobavit do jednoho habrového. Když jsme dorazili na místo, už jen velmi lehce poprchalo. Zašli jsme si koupit žetony do vstupního kolotoče. Po vhození těchto speciálně tvarovaných mincí jsme přes turniket vkročili do vysokého bujného bludiště. Odpočítali jsme start s cílem dojít jako první do středu. Dušan vyrazil vpravo, já vlevo. Habr byl velmi hustý, takže nebylo možné stěnu bludiště prokouknout (což bylo super) a zároveň vysoký, takže jsme si tam připadali opět malincí. Náhodně jsem vybírala uličky a měla jsem ten skvělý pocit, že nevím kam jdu, kde jsem a kudy všudy jsem prošla. Proplétala jsem se hadovitými uličkami i nekonečně dlouhými přímými cestami a občas jsem v bludišti zaslechla Dušanovy kroky.

Jelikož bylo škaredě, tak jsme bludištěm probíhali opravdu jen sami dva, což tomu přidalo na atmosféře. Nemohla jsem najít střed a začala se motat v kruzích, až jsem dorazila zpět na začátek. Zkusila jsem to ještě jednou a tentokrát jsem byla úspěšná a dorazila jako první do cíle. Dušan dorazil zanedlouho po mě. Kousek od středu byl východ, ale my si to chtěli udělat o něco zábavnější, a tak jsme chtěli odejít stejnou bránou, jakou jsme přišli. Jelikož sem k ní už jednou došla, nebylo těžké najít správnou cestu. Když jsme k ní dorazili, tak jsme zjistili, že to je jen vstup. Takže začalo další kolo tentokrát už sebevědomého bloudění s cílem najít výstupní bránu a tak jsme tam bloudili až do dnes…

V bazénech, ve kterých se dříve cákali místní, aby se zchladili v parných dnech, se dnes nacházely řasy, kameny z pláže a mušle, které si tu rozšířili svůj biotop, když je sem zanesl příliv. Původní koupaliště totiž téměř navazovalo na hladinu moře tak, jak je známe z dovolenkových hotelových reklam. Všude byly cedule s nebezpečím koupání, o to více jsme byli překvapeni, že cestou zpět jsme potkali školku, která vypadala, že míří na hodinu plavání.

Od moře jsme se moc nevzdálili ani pak, jen jsme popojeli do chráněné oblasti s hnízdícími Tereji, což je největší mořský pták Evropy. Druhou velmi podobnou procházkovou útesní cestou byl Bullers of Buchan, kde se před námi po pár metrech otevřela jeskynní průrva, ve které se skrývali rackové se svými malými chlupatými kuličkami a dokonce jsme na útesu zahlédli netradičně hnízdící poštolku, která krmila hladově křičící mláďata.

Tím nám ale dnes den plný zvířátek neskončil – vydali jsme se ještě podívat na Seal Beach. Samozřejmě jsme měli v hlavě zakořeněnou představu, že tuleni budou na pláži, a my si je skočíme podrbat pod ploutví a ještě se s nima trochu pomazlíme. Realita byla trošku jiná – přišli jsme na písečnou pláž a ta byla prázdná. Když jsme se ale pořádně zadívali na protilehlý ostrov, rozeznali jsme desítky válejících se tuleňů a na našem břehu, který byl přímo naproti, několik desítek lidí, kteří se je snažili všemožnými způsoby nalákat k sobě (samozřejmě, my to zkusili taky). Někteří tuleni byli zvědaví, a tak se šli vykoupat do moře, které oddělovalo oba břehy a z dostatečně bezpečné vzdálenosti pozorovali šaškující a poskakující lidi.

Je pravda, že naše představy o zvířátkách jsou občas dost pokřivené Třeba jako ta, že chlupatý medvídek grizzly je přece jen neškodný plyšáček na hraní. Tuleni byli samozřejmě jako všechna volně žijící zvířata plašší, což se ukázalo, když se k jejich břehu, na kterém se opalovali, přiblížila kanoe. Měli jste vidět ten infarktový úprk do moře, který bych připodobnila ke stádu splašených divokých koní. Ještě chvíli jsme koukali, jak se koupou a nechají se unášet proudem pryč do moře, a pak jsme se vydali směrem na další pláž, tentokrát bezvířátkovou (pokud nepočítám krabi, ryby a další mořskou faunu která není vidět, a tak ji nikdo nepočítá).

Tam nás čekaly přílivové jeskyně, skrze něž bylo možné pěkně sledovat otevřené moře. O kousek dál jsme po slezení prudkého travnatého kopce, který byl po dešti velmi kluzký (škoda, že jsme neměli pytel, mohli jsme ho zesáňkovat dolů po zadku), dorazili k průrvě se skalní puklinou odhalující moře. Už z dálky jsme slyšeli bušící moře, které zápasilo s překážející skálou a opracovávalo její okraje do pro moře snesitelnějšího tvaru. Po cestě zpátky nás zase zastihla jedna z typických spršek, které nás doprovázely celé dopoledne.

Posledním zastavením dne byla zřícenina pět set let starého hradu, který byl inspirací pro Brama Stokera a jeho nejslavnější knihu Dracula. Zborcená stavba stojí u pobřeží a její pozůstatky jsou vidět z širokého okolí, proto k sobě láká spostu zvědavců. Na soukromé prozkoumávání jeho zákoutí jsme tedy mohli zapomenout, dokonce si tu někdo dělal i piknik. Když jsme se dorazili ke vstupním dveřím do hradu, ohromila nás okamžitě jeho velikost. V hradě se nacházelo obrovské množství chodeb vedoucí k nejrůznějším místnostem. Z pozůstatků jsme odhadli, že měl hrad v některých částech až tři patra, a byl částečně podsklepen, včetně hradní kostnice. Bohužel veškeré „temné“ místnosti byly plné nepořádku po probíhajících párty a pokusech o stezku odvahy. Jediná tmavá místnost, ke které se přistupovalo trošku s respektem, byla kostnice. Dočetli jsme se, že kolem v roce 1924 úmyslně hradu strhli střechu, aby se vyhnuli placení daní, a tak začal velmi rychle chátrat.

Cestou do civilizace jsme si zahráli naši oblíbenou hru Ovce nebo kámen. Úkolem je co nejdříve rozpoznat, zda-li u cesty stojí bílá chundelatá ovce nebo oblíbený skotský bílý kámen, který si místní rádi pokládají k cestám. Dneska jsme viděli speciální maskovací systém, kdy má ovce strčenou hlavu u keře, nehnutě stojí u cesty, nejsou jí vidět nohy a navíc na sobě nechá sedět černého ptáka… a nebo to byl kámen…

Dnes máme poslední možnost se rozloučit se skotskou vysočinou. Nacházíme se na východním kraji Národního parku Cairngorms, který v sobě skrývá pět nejvyšších britských hor. Tou úplně největší je Ben Macdui s 1309 metry. Pro naši rozlučkovou tůru jsme si vybrali o něco dostupnější kopeček Cairn Gorm s necelými 1250 metry, který se nachází na okrají pohoří. Už po cestě nám bylo jasné, že největší výzvou pro nás bude počasí.

Po vystoupání několika serpentýn jsme dorazili na obrovitánské parkoviště zhruba v polovině naší cílové nadmořské výšky. Zaparkovali jsme v zákrytu hory, v místě odkud v zimních měsících jezdí lanovka a rozváží vášnivé lyžaře po několika pěkných sjezdovkách včetně free ride zóny s prašanem. Parkoviště bylo ale nyní poloprázdné, potkali jsme se tu jen s několika dalšími nadšenci. Jelikož byl dnes nejstudenější den, který jsme ve Skotsku zažili, zachumlali jsme se do svého nejteplejšího oblečení. Dokonce i Dušan si vzal rukavice a čepici, což byla pro mě jednoznačná zpráva, že je zima.

Vydali jsme se hezkou cestičkou směrem k vrcholku a začali lézt postupně nahoru na horu – čekalo nás spirálovité stoupání, kdy jsme byli zvědaví, co nás čeká za rohem. Za rohem, který nekončil. Začalo výrazně nárazové fučet a silný vítr přinesl i mrak, který se usídlil na špičce našeho dnešního výstupu, z něhož jsme se měli kochat úžasnými výhledy na sousední hřebeny, na kterých stále částečně zůstával sníh.

Pokračovali jsme dále, ale počasí se začalo výrazně zhoršovat. Začalo pršet – na vítr, déšť i nižší viditelnost jsme si zvykli, co ale pro nás bylo nové byla zima s necelými šesti stupni nad nulou. To pro nás dnes bylo smrtelnou kombinací. Takže jsme se otočili a sw sklopenou hlavou, že dnes nad námi hora zvítězila jsme se vydali zpět na parkoviště. Dole jsme se ještě chvíli zdrželi, když jsme viděli další skupinku, která vyrazila chvíli před námi. Také vzdali. Trošku smutní, že naše rozloučení nebylo takové, jaké jsme chtěli, jsme sedli do auta a vyrazili k pobřeží.

Mraky se cestou v nížinách protrhaly, ale v horách zůstaly. Po očku jsme sledovali ve zpětném zrcátku hrozivý tmavý mrak, který se zasekl mezi vrcholky národního parku. Krátkou zastávkou smětem k pobřeží nám byl největší odlévaný most v Británii, jehož konce zdobí pár věžiček. V nedaleké rybářské vesničce nás čekal ještě kamenný útvar. Ve spleti prošlapaných cestiček jsme našli tu správnou mířící k Bow Fiddle Rock – jehož vrcholek oblítává hejno uchechtaných racků. S útesem si hraje již celá staletí vítr a mořská voda, jež jej dosochali v umělecké dílo, které má dnes podobu slona, který nabírá mořskou vodu chobotem.

U pobřeží jsme se ještě zdrželi – u zříceniny útesového hradu Findlater, kterou jsem měla možnost si prolézt ve všech třech patrech jako prolízačku. Dušan se bezpečně neprotáhl nejužším místem u zborceného schodiště, a tak jsem spodní patro prozkoumávala sama. Po zdolání úzkého průlezu se přede mnou otevřelo několik místností s úžasným výhledem na rozbouřené moře skrze napůl zborcené stěny. Cestou zpátky jsme se trošku zdrželi, a tak jsme vyrazili na poslední bod dne se zpožděním.

Dufftown samozvané hlavní město whiskey máme, co by kamenem dohodil, a tak jsme se rozhodli, že navštívíme nějakou destilérku i my. Po cestě se dokonce nachází Malt whiskey trail, kde je možné navštívit celkem devět výroben whiskey (ve Skotsku jich je více než sto dvacet). Vybrali jsme si tu jedinou, která měla ještě otevřeno. Už dle americky vypadající vstupní kované brány bylo jasné, že jsme se dostali o velmi prosperující továrny na nápoj života, jak tomu místní říkají. Jednalo se o The Macallan, jež před nedávnem přestavěla komplet svoji výrobu a postavila si zbrusu nové prostory. Dokonce si pro příjezdový adrenalin nechali postavit STR silnici s pravoúhlými zatáčkami, za které nevidíte (později se pak dozvíte, že to je jednosměrka ). Výrobní budova má velmi moderní tvary, tak jako kdyby ji navrhl Kaplický a nebojí se spojení tradičního likérnického řemesla s minimalistickým moderním přístupem.

Bohužel jsme se mohli nakouknout jen do návštěvnického centa – exkurze do výroby už neprobíhaly. Ale přesto jsme přes obrovskou skleněnou příčku viděli výrobnu whisky, která spíše vypadala jako přípravna NASA pro start raketoplánu než palírna. O to více jsme dostali chuť se podívat do nějakého malého „domácího“ podniku, kam bysme mohli zamířit v následujících dnech. Cestou zpět jsme projeli neuvěřitelně velké sklady, kde jsou skladovány tisíce sudů určené pro desetiletá zrání, při němž se ladí ta správná chuť pálenky.

Zanedlouho jsme se ocitli u našeho ubytování, zaparkovali na štěrkovém parkovišti a po vstupu do haly, jsme dostali do ruky klíče visačkou nesoucí název pokoje, kde strávíme další noc – jméno pokoje je Macallan…

Ale nejdříve vás provedu naším dnešním dnem, než se dostaneme k Nessí. Konečně jsme se přiblížili k našim milovaným Highlands a neskutečně krásným kopečkům, které se nám předvedly ve své největší parádě při zamračené obloze, kterou sem tam prostoupilo sluníčko. Přece jen jsme opět na samotném okraji hornatého skotského království, kam tentokrát budeme v následujících dnech vstupovat východní branou.

Na chvíli jsme se zastavili ve větším městě Inverness, kde jsme si osvěžili proplítání se jednosměrkami a správné řazení na kruháčích. Po seběhnutí stovky schodů od parkoviště, které jsme si vybrali, jsme se dostali do historického centra. Zastavili jsme se na náměstí s jednorožcem a podívali jsme se z dálky na jejich hrad. Ale jelikož jsem se nemohla dočkat ploutvonohé příšery, tak jsme návštěvu vzali rychlostí blesku a pokračovali v jízdě o kus dál, směrem k jezeru.

Po cestě jsme se zastavili u kamene Sueno’s stone, jednoho z mála zachovalých pozůstatků kmene Piktů – původních obyvatel Skotska z Doby železné. Na kameni byly vytesány piktogramy a obrázky, které se nám poměrně zdárně dařilo dešifrovat (kontrolovali jsme si to na nedalekých tabulích). Další zajímavou stavbou byla vyhořelá katedrála Elgin, která se nacházela v nedalekém stejnojmeném městě. Po požáru již nebyla nikdy opravena, a tak po ní zbylo jen ohořelé torzo s hlavními zdmi a dvěma vstupními zvonicemi.

Poslední zastávkou před jezerním panstvím Loch Ness byly na pořadu dne krásné pískovcové jeskyně, hned poblíž pláže v zálivu Clashach Cove. Mohli jsme prozkoumat vodou do hladka vyhlazené vstupy, které byly dál vymílány silnými proudy a nárazovými vlnami. Před návštevou jsme opět mrkli na příliv, abychom mohli prolézt všech pět jeskyní. Ke dvěma z nich jsme museli přehopsat přes zeleně pokryté pískovcové dno. To v sobě skrývalo malé kaverny, ve kterých se dokulata tvarovaly plážové kameny. Pískovec nebyl ponechán v klidu ani nad hladinou moře, kdy se do útesů opírá vanoucí vítr. Jemnou postupnou erozí v paletě pískových barev (od světle žluté po sytě oranžovou) byly abstraktně zdobeny všechny stěny útesu.

Čas se nachýlil k naší dnešní poslední návštěvě místa, kde bývá hladina vody rozrážená prahistorickým tvorem. Na začátku, abychom měli co nejvíce informací, jsme navštívili Lochnesské muzeum. Celou prohlídku měli pojatou interaktivně s velmi zajímavými fakty, které nechaly finální rozhodnutí na každém z návštěvníků – jestli Nessí existuje a nebo ne. Zajímavou informací pro nás bylo, že první zmínky o příšeře jsou ze šestého století, přitom jsem si myslela, že to je spíše záležitost posledních sto let. Jezero je nejhlubším ve Velké Británii (230 metrů) a jeho dno je velmi členité. Dodnes není úplně zmapováno, takže Nessí ještě může mít dole spoustu schovek před sonary. Jak bývá zvykem, na konci byl umístěn suvenýr shop. Chtěla jsem si koupit nafukovací Lochnesskou příšeru, ale nic takového neměli (už zase jsem si vymyslela něco, co není nikde dostupné ).

Zbýval poslední program dne: najít si nějaké pěkné pozorovací místo a počkat si, až se nám vodní obludka ukáže. Objeli jsme jezero po jedné turisticky velmi oblíbené straně s cílem zakotvit na protějším, ne tolik frekventovaném, břehu. Na jednom parkovišti jsme se potkali s dalším lovcem jedoucím v krásném starém mrkacím Ferrari GTS 328. Zkusili jsme další dvě místa, ale nebyli jsme nijak zvlášť úspěšní, hlavně spíš kvůli mé netrpělivosti než, že by tam Nessí nebyla. Naší poslední nadějí byla kamenná pláž, která se prudce svažovala do hlubin jezera. Chvíli jsme tiše seděli u břehu a naslouchali šplouchání divokých vln…

Viděli jsme neklidnou hladinu rozbíjenou poryvy větru, vlny skrývající nejhlubší tajemství jezera Ness, viděli jsme známý tvar, jež se objevil v dáli, a tiše s nadějí v hlase jsme jen špitli: „Nessí, jsi to ty“?

(fotografii, kterou jsme stihli udělat, najdete pod těmito řádky)

Hlavní náplní dnešního dne byl velmi dlouhý přejezd z Orknejí téměř do Inverness -hlavního města highlands. Samozřejmě jsme si jízdu zpestřili několika zastávkami na protažení noh a provětrání hlav.

Cesta na trajektu byla o poznání klidnější než při cestě sem. Vyhlíželi jsme velryby, ale jedinou stopu, které jsme po nich zaznamenali, byly unikající vzduchové bubliny z jejich smrtonostných pastí na ryby. Vyrazili jsme nezvykle na jih, tento směr už ale po zbytek naší cesty nezměníme, protože naší cílovou destinací bude opět Edinburg. Krátkou pobřežní procházku jsme si udělali u Stacks of Duncansby – solitérních špičatých útesů, které se kdysi dávno odtrhly od pevniny. Po cestě jsme potkali i jednoho kamaráda papuchalka a samozřejmě obrovské stádo ovcí.

Počasí nám přineslo několik opravdu silných dešťů, kterým jsme stihli akorát ujet před naší další zastávkou u zřiceniny hradu Sinclair Girnigoe, jehož patronem je princ Charles. Hrad se od samého počátku nacházel na okrajích útesů a samozřejmě, jak se jejich části bortí, začal se s nimi bortit i sám hrad. Dnes stojí zhruba třetina z jeho původní velikosti, kterou se postupně snaží zachraňovat místní památkáři. Do zříceniny je možné se dostat přes dřevěný most a nakouknout do několika zpřístupněných místností. Když jsme se ale podívali na oblohu, bylo jasné, že zanedlouho nás dožene pořádná průtrž mračen, kterým jsme před chvílí ujeli. Vyrazili jsme kvapně k autu, ale nestihli jsme to tak o půl kilometru. Do auta jsme dorazili durch mokří (byli jsme oblečení nerozvážně jen nalehko ), takže jsme se ve stísněných prostorách auta museli převléct do sucha – venku totiž pořád padali psi a kočky.

Poslední zastávkou byla mohyla, která se nacházela téměř u naší cesty na jih. Po zaparkování jsme přeběhli silnici a zbýval nám seběhnout poslední prudký kopeček. Dušan uklouzl a mě vzal přitom s sebou, takže se mnou sjel zbývající část srázu jako když si mě spletl se sáňkama. Naštěstí se mi podařilo vytáhnou zavčas nohu, takže jsme skončili jen s rozedřenýma kalhotama, několika modráky a mou celou rukou spálenou od kopřiv.

Cíl cesty jsme pak měli nadohled. Jednalo se o pozůstatky Cairn Liath – mohyly, která byla postavena před více než dvěmi tisíci let. Využila jsem i čelovky, když jsem prolézala temná zákoutí stavby, kam se muselo téměř po čtyřech. Dokonce ve stavbě byly zachovány i schody, takže bylo možné vyjít i do druhého patra.

Dneska se nám moc nedařilo, takže docela promrzlí a trošku polámaní jsme se těšili do sprchy a do postele. Když už jsem otevřela téma koupelny, tak v té pravé Britské najdete u umyvadla vždycky dva kohoutky. Jeden na studenou vodu, druhý na teplou vodu – už od doby, kdy jsme tohle rozmístění jako malá viděla v učebnici angličtiny mi vrtá hlavou, jak si jsou schopní umýt ruce vlažnou vodou, aniž by museli napustit umyvadlo.

Opět jsme se vydali na průzkum malého ostrova, tentokrát Birsay poblíž Mainlandu. Když je odliv, dá se na něj dojít suchou nohou přes vybudovanou cestičku. Zkotrolovali jsme časy odlivu a přílivu, a jelikož jsme se chtěli na ostrov dostat mezi prvními, vyrazili jsme s dostatečným předstihem. Po cestě jsme se ještě zastavili u velkolepého Earl’s House – zříceniny domu ze 17. století, kterou bylo možné bez omezení prolézt a podívat se, jak kdysi ve Skotsku stavěli domy.

Jelikož jsme se nacházeli nedaleko ostrova, šli jsme zkontrolovat stav lávky a její schůdnost. K našemu překvapení celé tři hodiny před maximálním odlivem byla překonatelná suchou nohou. Zaparkovali jsme na naprosto opuštěném parkovišti a vyrazili jsme přes betonový brod na procházku po ostrově. Hned u vstupu na ostrov Birsay se nacházely pozůstatky vikingské vesnice, v níž měli dokonce svoji vlastní kanalizaci (když vezmu, že v tu dobu v Londýně vylévali odpad z oken na ulici)…

Pokračovali jsme na okružní procházce po ostrově, kde jedinou další moderní stavbou byl maják. Potkali jsme po cestě spoustu zajímavého hmyzu a opět velký počet hnízdících ptáků. Sešli jsme trošku bokem blíže k útesům, kde jsme zahlédli krásně zbarveného papuchalka. Nechal nás k sobě přijít téméř na metr, takže jsme měli dostatek času si ho v klidu prohlédnout a vyfotit. Zanedlouho jsme ho ale přestali bavit a docela komicky odletěl pryč – no let, je to spíše ptačí base jump ze skály, kdy za sebou navíc nechává plápolat velmi výrazné oranžové packy.

Když jsme se vraceli z ostrova, potkávali jsme proti sobě zástupy lidí a předtím prázdné parkoviště praskalo ve švech. Mohli jsme tedy zhodnotit, že se nám opět vydařila soukromá prohlídka ostrova. Vydali jsme se na druhou procházku po útesech k přírodnímu oblouku Yesnaby Castle. Počasí dneska vycházelo dokonale a sluníčko nás společněs několika mraky provázelo celou dobu. Krásnou nenáročnou procházku jsme ještě zakončili polítáním si s dronem, který vzbuzoval zájem ostatních procházkářů. Přece jen v posledních dnech kvůli špatnému počasí a silnému větru nebylo možné ho nechat proletět.

Abychom se trošku vrátili i do městského ruchu, vydali jsme se do hlavního města Orknejí – Kirktownu. V centru města mají krásnou kamennou katedrálu s úžasnými vitrážemi, a jelikož dnes bylo opravdu krásně, mohly se svojí dokonalou hrou barev předvést v plné parádě. Podívali jsme se i na místní promenádu s obchody se suvenýry, kdy se nám snažil jeden místní prodat metr a půl velkého plyšového papuchalka se slovy, že se nám do letadla bez problému vejde. Rychle jsme proběhli uličkou a vrátili se zpět do auta, abysme se mohli zase vrátit do krásné ostrovní přírody.

Posledním místem kam jsme se dnes chtěli podívat, byly útesy Marwick Head, kde se dají pozorovat tuleni, delfíni a velryby. Pečlivě jsme prozkoumávali každý kámen a každou zátoku, hledajíc nějaké mořské savce, ale tentokrát jsme nebyli vůbec úspěšní. Cestou jsme ale nakonec jednoho savce přece jen potkali. Místního staršího pána, který si užíval koupačku v opravdu studeném moři.

Zaparkovali jsme na parkovišti poblíž baterií a vydali se přes pastviny směrem k útesům. Dorazili jsme k velmi rozpadlým pozůstatkům, u kterých všechny cedule zdůrazňovaly jejich nestabilitu. I přesto jsme do nich po očku nakoukli, ale stabilita byla opravdu špatná, a tak jsme se neodvážili vlézt pod polorozpadlé a těžké betonové panely a vše si z bezpečí prohlédli zvenku.

Jelikož jsme byli u útesů, už z dálky jsme slyšeli veselé štěbetání hnízdících ptáků. Když jsme přišli blíž, objevili jsme ještě schovanou a dobře zachovalou střílnu. Její část ale měla kvůli bezpečnosti stržené schody, takže nebylo možné prolézt další dvě patra (zase mi chybí to lano…). Na chvíli jsme tedy vlezli aspoň do přízemí a pozorovali krásný výhled na moře s modrou oblohou. Když jsme se chystali na cestu zpátky, potkali jsme na procházce se psem místního pána. A tak, jak je u Skotů velmi obvyklé, chtěl si s námi povídat. Zároveň měl u sebe i velký dalekohled na pozorování ptáků, a tak jako kdyby jsme se znali odjakživa, jsme s ním pohodově sledovali párek plovoucí papuchalků. Na závěr nám doporučil ještě pěknou pobřežní cestičku, kterou jsme se vydali zpátky.

Od prvního dne co tu jsme nás Skoti nepřestávají udivovat svoji přátelkostí, bezprostředností a otevřeností. Na ulici se můžete začít bavit naprosto s kýmkoliv a o čemkoliv a nebudete tím nikoho obtěžovat nebo naopak vzbuzovat nějaké podezření. Je to pro nás trošku nezvyk oproti Skandinávii, kde jsou lidé uzavřenější. Takže poctivě po cestách ve Skotsku povídáme a trénujeme small talk, protože Skoti s upřímným úsměvem zdraví na ulici každého koho potkají, s každým si mávají na pozdrav a to, že stojíte ve frontě s naprosto cizími lidmi neznamená, že byste si nemohli při čekání s dotyčnými popovídat. Neskutečně ukecaný národ

Popojeli jsme několik desítek kilometrů směrem na západní pobřeží, kde jsme měli naplánovánu další procházku kolem pobřeží s cílem dojít na Mull Head. Z dálky jsme však viděli, jak se začíná počasí výrazně kazit, což nám připomnělo včerejší mlhu. S nadějí, že nás snad bude následovat krásné počasí z druhého břehu, jsme se vydali na výšlap. Hned na začátku jsme měli možnost zkouknout zemní průrvu The Gloup, která byla způsobena posunem podložních desek. Pak jsme pokračovali k pobřežním skaliskům a jediné, co jsme mohli zkonstatovat bylo: vidíme, že nic nevidíme. Dorazili jsme aspoň ke zřícené kapli, která byla na samostaném útesu, na nějž jsme vyšplhali po cestičkách s řetězi. Když jsme viděli obrovský řítící se mrak mlhy směrem k nám, rozhodli jsme se, že nemá cenu pokračovat dál a vrátili jsme se zpět do auta.

Čekalo nás už jen několik málo zastavení v severní části ostrova, kde jsme doufali v lepší podmínky. V naději nás udržovala trhající se oblačnost. Opravdu schizofrenní počasí, když vezmete, že ostrov má několik desítek kilometrů a střídá se zde blankytné slunečné nebe s osmnácti stupni se studeným mlhavým nebem s pouhými jedenácti stupni. Naštěstí se na severu opět vyčasilo.

Poprvé za čtrnáct dnů jsme se dostali do UNESCO chráněné oblasti. Zastavili jsme na velkém parkovišti, které napovídalo velký zájem turistů. Naším cílem byly druidské kamenné monolity – menhiry, které byly vztyčeny pravděpodobně před pěti tisíci lety a dodnes se spekuluje o tom, k čemu vlastně sloužili. Naše první zastavení bylo u Ring of Brodgar, kde byl velmi zachovalý kruh s téměř dvacítkou třímetrových placatých kamenů. Každý byl jedinečného tvaru se zajímavou vrstvou lišejníků, které na nich netknutě rostou již po celá staletí.

Druhým velmi podobným zastavením byly Standing Stones of Stenness. V této oblasti byly provedené vykopávky, které archeologům prozradily možný postup stavění kamenů. V rámci druhého nekompletního kamenného prstence měly vztyčené kameny výšku čtyři až pět metrů, takže jejich zvedání bylo velmi náročnou operací. Předpokládali jsme, že kameny budou zdobené runami, se kterými se po celém ostrově potkáváme, ale nevšimli jsme si že by na nich nějaké byly. Spousta lidí se domnívá, že kruhy sloužili k různým obřadům a ceremoniím, ale možná se jen kdysi nějaká druidská skupinka teenagerů hecla a postavila pár kamenů na poli a my si teď těžce lámeme hlavu k čemu sloužily.